Čtyři základní programy pochopení naší existence
(studijní texty Velkomoravské univerzity strécovské, a pro vlastní potřebu)
MUStr. ThMgr. Milan Klapetek
Výpočetní technika a její inspirativní potenciál
Výpočetní technika je věru mocná čarodějka, která v našich životech převrátila a otočila kde co se dalo. Zatímco nás museli rodiče pracně shánět domů, a přišpendlit nás ke stolu a k židli vyžadovalo skoro násilí, dnes musí rodiče u počítače přilepené děti se stejným nebo větším násilím vyhánět na vzduch. Zatímco za nás byly šediny spojeny s moudrostí a rozhledem, dnes je chudinka zasloužilá úča v očích svých svěřenců „úplně nemožná“, a to je velmi mírně řečeno, neboť neumí zasunout pécéčko ho hávéesky (tak nějak jsem to v tramvaji z úst asi prvňáčků slyšel, ale za přesnost těch zkratek vůbec neručím, neb jsem na tom jako ta úča). A sen jedné herečky, rozumět počítači jako osmileté dítě, ten jí jako zcela neuskutečnitelný vymluvili. Vzpomenu si vždycky na jednu velmi starou zkazku, podle které jeden egyptský kněz komentoval vynález písma obavou z degenerace člověkova myšlení, když si každý všechno zapíše a nebude muset nic nosit v hlavě. To snad trochu přehnal, ale „digitální demence“ je pojem, který již tak fantasticky neskutečný není. Na druhé straně však, tato věda a technika poskytuje už sama svou existencí spoustu nových podnětů a inspirací. Což třeba už jenom takové slovo „program“. My jsme znali pouze program školní besídky, program schůze nebo estrády, a potom byl program v divadle, kde byly vypsány osoby a jejich obsazení. Dnes se za slovem „program“ skrývá cosi rafinovaně velkolepého. Je tam přímo co s čím a jak a kdy bude ta mašina dělat, a ona to podle toho patrně opravdu dělá. A tak je prý třeba i program na čtení starých textů, kde jde o to, rozeznat jednotlivá všelijak načmáraná písmenka, přečíst a přeložit to, s čímž by se jinak vědec mordoval celou zimu. A právě tím i dalším mne ten „program“ zaujal.
Výpočetní technika je stavěna podle lidské mysli a jejich funkcí. Nakonec, jinak to ani nejde, jiný vzor člověk nemá. Je to taková zjednodušená kopie, která však může člověku zpětně ukázat a připomenout, co že on sám tedy v té své hlavě nosí. Má tam paměť (tu s větší, tu menší a zmenšující se kapacitou), má tam hardware, a to nejen ti doslova tvrdohlaví, má tam něco, co tam ty myšlenky ohýbá, šroubuje dohromady a přehazuje, čemuž se říká operační systém, a někde nad tím vším se vznáší jeho veličenstvo Program, které celý ten proces řídí a diriguje! A ten je tak důležitý, že se to dá říci i tak: důležitější než na co se zrovna díváš a na co myslíš je program, kterým to zpracováváš! Někdo se bude dívat na hnojiště a napadnou ho lyrické verše, jiný se bude dívat na pole vlčích máků a bude myslet na hnojiště nebo na peníze, což je v podstatě totéž (v mém programu). Ten program ovlivňuje a formuje povahu myšlenek, kterými bude člověk vystihovat a popisovat sám sobě svoji existenci, a na otázku „jak se máš?“ uslyšíte odpověď, která vám víc než o tom, jak se ten člověk má, poví o tom, jaký že má ten člověk v mysli program. Ono se to tušilo už dávno, a už staří stoikové upozorňovali na to, že změnit můžeš i to, co změnit nemůžeš, a to tak, že to přečteš v jiném programu, tedy oni říkali „změníš svůj vztah k tomu“. Ale to je přesně ono a přesně totéž. My považujeme za rozhodujícího hybatele člověkova myšlení a jednání jeho názory a přesvědčení, ale to jsou již pouze produkty programu, o kterém málokdo ví, kterého si je málokdo vědom a který tím z pozadí vším šibuje a otáčí. A tam je dobré se podívat, protože s názory již nic nenaděláte, ty jsou podobny jiným fenoménům, které z člověka vycházejí, případně vypadávají (i do kanalizace). Odkryjme tedy montážní příklop s nápisem „Program“, který je většinou zcela nepovšimnut a šrouby držící ho jsou notně zrezavělé…..
Programy našeho myšlení
Pozadí a zdroje člověkových názorů
Člověk má v mysli program, který mu jednotliviny světa kolem něj rovná do sobě srozumitelné podoby. V mysli každého jedince je zároveň s jeho názory uloženo i přesvědčení o tom, z čeho tyto názory pocházejí, a obvykle by vám každý odpověděl buď že vychází z fakt, případně z nějaké náboženské věroučné soustavy. Již letmým pohledem pod onen „montážní příklop“ zjistíme, že oboje je opravdu spíše pouze představa či přání. Popravdě řečeno, většina lidí si žádnou takovou otázku ani neklade, ale to je právě veliká škoda, protože to je v podstatě sebepoznání, které je, jak věděla již delfská věštírna, základem moudrosti. A nejen moudrosti – v sebepoznání a shledání podmíněnosti vlastních názorů je i brána k tomu, aby člověk podstatně konstruktivněji pochopil onu skutečnost, která hraje v životech lidí i lidské společnosti tak významnou roli, totiž odlišnosti názorů a stanovisek, která nás od sebe vzdaluje a působí problémy. Tou základní otázkou, kterou ty naše programy řeší, aniž o tom vždy informují Hlavní Myslivnu, tedy vědomí, je to, jak si všechno to kolem člověka stojí vůči sobě. A zde se rýsují čtyři základní možnosti. Ty by bylo možno odstupňovat podle toho, jakou mají kvalitu a jak jsou náročné na pochopení. Platí zde, žel, podobně jako v mnoha jiných oblastech, že co je z jistého hlediska lepší a perspektivnější, je z jiného hlediska náročnější. Něco holt dostanete za babku na tržišti a pro něco musíte do specializovaného obchodu a bude k tomu tlustý manuál. V té hlavě je to ovšem podstatně jinak a složitější, protože jako člověk většinou ani o nějakém svém programu neví (vnímá a hájí pouze své už hotové „názory“), tak ani neví jak k němu přišel. A v chudé chaloupce může přijít k lepšímu programu než v nóbl vile, ale ani v tom není žádné pravidlo a zákonitost! Já se nyní pokusím ony programy definovat a roztřídit.
- Běžný, základní vybavení – polyteistický
Jaký program má asi v mysli člověk, který dle svého vlastního úsudku myslí „normálně“? Normálně zde znamená nereflektovaně, tedy tak, jak se mu to přirozeně vyvinulo. Jsoucna jsou v takovém programu seřazována do celků a hierarchizována na základě pragmatických zřetelů vyvozených z jednoduchého požadavku na přežití daného individua. Programem je zájem na přežití daného individua, a to přežití chápaném v krátko či nanejvýše střednědobém horizontu. To „přežití“ je příliš stručná charakteristika, lépe to vystihuje tato formulace: jde o to, jak se co nejpohodlněji a nejjednodušeji protlouci životem. Přirozeným programem, je spojenectví pro boj, vycházející z pudového tušení, že pro tento cíl bude dobré se s někým spojit. Jsoucna jsou tedy vnímána v celcích zájmových uskupení, majících zajistit efektivnější prosazení získání, distribuce nebo koloběhu statků, a to z hlediska zájmů onoho subjektu. Základním a výchozím bodem tohoto programu je tedy dané individuum a jeho materiálně-existenční zájmy. Individuum má právo hájitsvé zájmy (a svobodu k tomu potřebnou) proti jakýmkoliv omezením.
Tyto programy však často organizují jsoucna a subjekty do zájmových, nátlakových či jiných účelových skupin různých formátů a velikostí, od tlupy po vojenskostrategický blok. Je to následek reálného seznání, že větší a mocnější celek je v tomto zápase o bytí v jisté výhodě. Rozhodujícím vyhodnocujícím kritériem je „zájem“, obvykle vyjádřený ekonomicky, mocensky, vojenskostrategicky. Takovou jednotkou byla nakonec i řecká polis, tedy město, stát, případně sdružená s některou nebo několika do nějaké obranné nebo útočné koalice. Mezi takto zájmově definovanými jsoucny je vztah konkurenčně nepřátelský, protože uchvátitelných statků je na tomto světě limitované množství, zatímco chuť či touha jsou nenasytné. Pravěká tlupa, loupežnická banda, politická strana i vojenskostrategický blok jsou produkty čtení světa v jednom a témže programu, i když každé v jiném formátu. V rovině religionistiky odpovídá tomuto myšlení mnohobožství neboli polyteismus. Etické myšlení tohoto programu je vystiženo v jedné miniatuře brněnského myslitele Františka Vymazala: ptali se jistého obyvatele pralesa, co soudí o krádeži. On nevěděl o co jde, tak mu to vysvětlili – krádež je, když někdo někomu něco vezme. Onen divoch nato opáčil: „No ale, je přece zásadní rozdíl v tom, zda vezmu někomu něco já, nebo někdo vezme něco mně!“ To je asi tak mravní horizont tohoto programu, a prostorem pro jeho uplatnění se běžně měří i míra svobody v daném prostoru a prostředí panující.
- Eticky dualisticky sofistikovaný, manichejský
Tento program se zrodil v 2. tis. př. n. l. v Persii a aplikuje do programu mentální organizace jsoucna mravní kategorie Dobro a Zlo. To je proti předchozímu mravně neutrálnímu čtení či programu posun či dokonce v jistém smyslu pokrok. Ony dvě základní mravní hodnoty byly již v oné Persii vůči sobě postupně nastaveny tak, že jejich síly a potenciály jsou přibližně vyrovnané, konečné vítězství však až teprve v jakési poslední bitvě připadne, podobně jako pohádkách, Dobru. Je to svým způsobem úžasná a pedagogicky hodnotná koncepce. Zarathuštra nabádá lidi, aby se rozhodli konat dobro. Pokud činí nepravosti, spolupracují se zlým Angra Mainjou a opakují jeho volbu – staví se proti Dobru. Důležitým momentem je v zoroastrismu právě možnost, dokonce nutnost svobodné volby. Člověku se tak dostává morální zodpovědnosti za jeho činy. Tento program je tedy založen na základních etických kategoriích a z tohoto hlediska ho lze považovat za ušlechtilejší než onen předchozí program, který je ryze pragmaticko-účelový. Na slabinu tohoto programu však upozorňuje biblický příběh z První knihy Mojžíšovy, zvané Genesis, kapitoly třetí. Ten příběh je znám jako „požití ovoce stromu poznání dobrého a zlého a jeho následky“. Tam je ono zdánlivě neškodné, ba ušlechtilé rozeznávání dobra a zla představeno jako nenáležité uchvácení určité kompetence, vlastní vždy a všude bohům, člověkem, který k takové zodpovědné kompetenci není vybaven příslušným věděním. Jinak řečeno – člověkův kognitivní potenciál je podstatně menší než potenciál destruktivní, a nechat člověka s konečnou a zásadní platností rozhodovat o tom, co je dobro a co je zlo, tedy o tom, co má a co nemá právo na existenci, to je neuvážené a nepřiměřené. Přinejmenším. Je to, jako kdybyste pustili batole do místnosti, kde je někde knoflík k odpálení raket s jadernými hlavicemi. Je pravda, že v době Zarathušrově se to tak jevit ještě nemuselo, ale to přijde… Biblické podání svěření takové kompetence člověku odmítá a staví člověka pod soud, což znamená, že o tom, na čí straně stál rozhodne ne on, nýbrž sama Nejvyšší instance. Poruchou manichejství z tohoto hlediska je to, že člověk svou vlastní volbu, tedy soud o tom co je Dobro a co Zlo, považuje za konečnou a definitivní, a je tak vlastně sám svým soudcem ve své věci, což je jistě zcela absurdní. Nu a pak, za tohoto programu a při jeho uplatnění se ze sebemenší prkotiny stává ona zásadní bitva mezi Dobrem a Pravdou na straně jedné a Zlem, Lží atd. na straně druhé.
Dualita Dobra a Zla kterou biblický program tedy nikterak nepodporuje (jak uvidíme v monoteismu) má však pro člověka odjakživa jakýsi svůdný půvab. Vyhovuje jednoduchým kategoriím jednoplošného logického myšlení a nese s sebou i několik dalších rysů, pro které se, ač v podstatě neinstitucionalizovaná, rychle šířila a představuje dnes výrazný dějinotvorný prvek. Našli bychom ji všude, v dnešním křesťanství, politice i třeba v myšlence „Hvězdných válek“ Neexistuje samostatně, nýbrž vždy spojena s některou určitou interpretací světa, vírou nebo názorem. To je důležitá okolnost, ukazující, že jde o „meta“ – čili „nad“ -program, interpretující pozici daného programu mezi jinými. Právě v tomto smyslu přináší uživateli několik výhod, pro které je nesmírně oblíben. Především poskytuje uživateli povznášející a posilující pocit mravního ospravedlnění – jde přece o Dobro a jeho boj proti Zlu! Tento program odstraňuje tísnivé pochybnosti – všechno negativní je „shozeno“ na více či méně jasně a konkrétně definované Zlo, představované nějakou lidskou množinou, ideou či systémem. Přirozeným psychologickým procesem a zákonitostí totiž běžně nastává, že se nositel či uživatel tohoto vyhodnocovacího programu sám sebe zařadí s naprostou samozřejmostí a nekompromisní jistotou na stranu Dobra. Žádné čekání na nějaký „poslední soud“ – on si svůj soud nad sebou vynese svým sebeprohlášením se za bojovníka Dobra sám! To je právě onen teologický a mravní defekt tohoto programu. K tomu není potřeba žádná složitá eskamotáž, jde o spontánní proces, kterému daný subjekt rád a ochotně uvěří a přijme ho. Svému konstruktu světa člověk přirozeně rozumí, jeho nesrovnalosti si dovede vysvětlit a omluvit, takže mu zcela upřímně připadá, že právě on je tím Dobrem v onom ontologicko-eschatologickém smyslu. Přesný opak platí pro myšlenkové konstrukty odlišné. Právě ty jsou obvykle dosazeny do onoho přijatého manichejského konceptu do role nezbytného „Zla“, bez kterého by nebyl úplný. Nenávist k něčemu je tak už předem nadeklarována, případně ještě dlouho předtím, než se s oním konkrétním fenoménem daný člověk vůbec setká. Není nikterak vzácné, že vám člověk řekne, že některou lidskou množinu nenáviděl ještě dříve, než se s někým z ní vůbec setkal! Jak se budou vyvíjet vztahy až k onomu setkáním dojde, to je již předem nad Slunce jasné. Praktickým následkem aplikace tohoto programu je tedy eskalace všech rozdílů a dramatizace jakékoliv nesouladnosti, neboť v tomto „čtení jsoucna“ už proti sobě nikdy nestojí pouze dva odlišné zájmy nebo výklady světa, tedy dvě stejně možné alternativy, nýbrž přímo, rovnou a dramaticky samo Dobro proti Zlu! Za takto programově interpretované situace ovšem nepřichází v úvahu ani kompromisy, ba dokonce ani jakékoliv jednání – to vše je za tohoto čtení světa rázem zradou a paktováním s ďáblem. O tom, že v tomto boji není potřeba dodržovat žádná pravila, je zbytečné mluvit, to se rozumí samo sebou. Jakékoliv ohledy jsou v tomto vidění světa zradou a paktování s ďáblem. Ano, ono „Řekni ďáblu ne!“ jedné v jistých kruzích dosti populární osobnosti (a to právě pro tento uspokojivě mobilizující postoj) doslova manicheizuje jakoukoliv situaci a činí ji principiálně konfliktní a neřešitelnou.
Za manichejského vidění světa není konflikt s něčím, co bylo nadeklarováno jako Zlo naprosto poruchou, nýbrž žádoucím stavem a verifikací věrnosti této koncepci. Je zcela zákonité, že tento způsob vidění a jednání vyvolává s velkou pravděpodobností stejnou reakci a postoj i na druhé straně, což vede k následkům a jevům, druhotně ono černobílé vidění posilujícím. Manichejská interpretace jakéhokoliv nesouladu, kterou vyhlásí jedna strana, běžně takřka nutně vyvolá dříve či později manichejskou interpretaci na druhé straně. Aby se to nestalo, musela by ona druhá strana být vybavena speciálním programem, o kterém ještě bude řeč. Pokud je ta druhá strana momentálně silnější, tedy disponuje mocí, doplatí na to nezřídka sám ten, který tento nesmiřitelně nepřátelský vztah jako první nastavil a navodil. Člověka může semlít mlýn, který on sám roztočil. To je mechanismus, kterým vznikali a vznikají velmi problematičtí „mučedníci za víru“. Problém, který by byl řešitelný rozumnou diskusí s vyjasněním situace a stanovisek, ta se v manichejské interpretaci (nastavené původně jednou stranou!) stane nesmiřitelným bojem s cílem likvidace protivné strany, a to na obou stranách.
Manichejské černobílé vidění světa v sobě ovšem má jakousi již zmíněnou uhrančivou krásu. Připadá být principiální, dodává člověku jasný obraz situace a mobilizuje energii i vůli. Navíc poskytuje člověku jasný a přehledný obraz situace, ve kterém je možno jasně vidět kdo je přítel, kdo nepřítel a kudy přesně probíhá hranice a fronta. Zbavuje člověka pochyb, protože v tomto „černobílém nasvícení“ není žádných přechodů, je jen černá a bílá, což dodává nositeli tohoto konceptu vždy jasno a přesvědčivě odhodlaný výraz. Manichejská zběsilost je nezřídka považována za odvahu a statečnost přičemž odvahou a statečností je spíše dokázat se jí vzepřít a její výklad světa nepřijmout. Manichejství je pro slastný životní pocit a vytvoření prostoru pro sebeuspokojivou a přitom bořivou aktivitu, nad kterou je možno ještě ke všemu namontovat aureolu „boje za pravdu a dobro“ je toto černobílé manichejské vidění nepředstavitelný přínos, a to zejména pro jedince s nízkým sebevědomím a jinými komplexy, pro které je představa „boje za Pravdu“ něčím jako berle pro chromého. To, že se tím společnost dostává do neřešitelné pasti, ze které je sotva úniku, to tito stateční jedinci nikterak neřeší. Hlavně, že oni jsou ti spravedliví a řekli ďáblu né.
Podotýkám ještě, že zde v posledních letech došlo k závažnému, avšak věcně bezvýznamnému posunu – místo Dobra mají dnešní černobílí manichejci ve svém slovníku Svobodu, zlem je pak to, co je za univerzální nadávkou „Totalita“. To je stav, kde je člověkovo jednání jakkoliv zvnějšku ovlivňováno nebo limitováno Tento formální posun má několik výhod. „Svoboda“ je propagandisticky a marketingově mnohem lépe použitelná, a je možno pro ni nadchnout, na rozdíl od Dobra, i ty nejjednodušší mysli. Navíc je to fenomén, který se úžasně doplňuje s prvním programem, a je schopen mu tak dodat mravně pozitivní kvalitu. Aby se každý mohl bezohledně rvát za své zájmy, to je Svoboda a Svoboda je Dobro! Šmytec.
C Monoteismus neboli jednobožství a jeho zcela opomenutý potenciál.
Přikázání „v jednoho Boha věřiti budeš“ bylo sice určitou křesťanskou tradicí inkorporováno do Desatera božích přikázání, ale nebyly z toho vyvozeny prakticky vůbec žádné zásadní důsledky. Co to znamená „jednobožství“ ve své podstatě? Nic menšího ani většího než to, že je tím deklarována vláda pouhého jednoho, a to jednoho dobrého principu, tedy řekněme přibližně a ne zcela přesně: dualismus bez onoho Zla. Je to způsob přímo revolučně převracející celé ono „čtení světa“ a na svět vstupuje také velmi dramaticky. První zpráva o tomto šokujícím výkladu světa bývá spojena s tzv. Achnatonovou reformou ve starověkém Egyptě. Náběhy k monoteismu bývají spatřovány i římské říši a jinde, a děje se tak z různých pohnutek a v různých podobách a pochopitelně s různým ohlasem a úspěchem. Při analýze tohoto fenoménu je dobré rozlišovat, zda se monoteistické tendence rodí jako vyvrcholení či popření polyteismu, kde jde o pouhou postupnou redukci počtu principů na pouhý jeden (henoteismus), nebo zda jde o adaptaci či překonání mravního dualismu deklarací jednoho jediného, a to onoho dobrého principu. Tato forma monoteismu bude (možná paradoxně) tolerantnější vůči polyteismu než ta, kde jde ryze o onen počet bohů a jeho redukci na jednoho. Mravně pojatý monoteismus klidně umožňuje existenci různých božských specializovaných funkcí, obstarávajících různé aspekty dobra. Božská trojice není v tomto pojetí monoteismu poruchou, je jí však představa onoho ďábla, disponujícího samostatnou na dobru nezávislou inteligencí a mocí. Ryze teoreticky si lze představit i takový koncept, ve kterém by byl postulován rovněž pouze jeden mravní princip, a to ono Zlo. Ale to asi ještě nikoho nenapadlo, protože to by se marketingově těžko prodávalo. Ačkoliv, kdo ví, dnes je možné všechno, a vlastně existují i všelijací satanisté. Nakonec, i toto políčko je tedy obsazeno.
Největší, nejznámější a nejslavnější realizací mravního (nikoliv pouze početního) monoteismu je judaismus a křesťanství. S jistou lítostí bych pouze dodal – nikoliv to, které běžně vidíte kolem sebe – to je spíše manichejské. Příklad monoteistické interpretace určité události či situace nám může poskytnout Bible. Pro tento příklad otevřeme 2. knihu Mojžíšovu, zvanou Exodus, kde ve 4. kapitole jde o to, že Hospodin povolá Mojžíše a mimo jiné ho posílá k faraonovi s žádostí, aby dovolil Izraelcům (jsoucích tam v otrockém postavení) odejít na poušť obětovat tam jejich Bohu. Faraon to samozřejmě nedovolí. V polyteistickém čtení je to běžná situace – kdo s koho. Hin sa hukáže, čí Bůh že je silnější a mocnější, a to bude ten, který vyhraje! Manichejsky dualisticky je to typický střet Dobra a Zla, a hanebné zlo faraon a Egypt bude nutně s ostudou smeteno a zničeno, a mělo se to stát už dávno! To zlo vůbec nemělo spatřit světlo světa! V Bibli však máme zcela jinou, monoteisticky autentickou verzi výkladu a zarámování celé situace: To „Hospodin zatvrdil faraonovo srdce…“
K tomu nutno dodat, že tato dobromonoteistická interpretace se asi člověku bude ze všech líbit nejméně. „To je ale teda tyjátr!“ komentoval takové pochopení jednou jeden posluchač. Ano, je to, chcete-li, tyjátr, ve kterém jsou všechny postavy a persony angažovány v jednom jediném dramatu s jedním jediným autorem a režisérem. Někteří to ovšem vědí, někteří to nevědí. Nechejme však ještě promluvit autoritu nad ostatní, a to je nepochybně prorok Izaiáš. Právě ten (tzv. „druhý Izaiáš“) působil v době, kdy se Židé v babylonském zajetí dostali do kontaktu s perským myšlením a kdy byla svůdná tendence vyložit všechny události polyteisticky nebo dualisticky. Ten říká slova, která mohou být pro mnohého šokem: „Já jsem Hospodin a jiného již není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, já působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Šokující, není-liž pravda? Naštěstí (nebo naneštěstí) to až tam běžný čtenář Bile nedočte. Stejně by ho ostatně mohlo šokovat, že v obleženém Jeruzalému vidí prorok v Babyloncích ne nepřátele na život a na smrt, protože jsou Zlo, nýbrž ruku Hospodinovu. To už je také vrchol. Církve tato šokující místa cudně přecházejí a něco se v šokujícím vyznění snaží mírnit tím, že místo „činím zlo“ překládají „dopouštím zlo“, ale to už je do nebe volající povážlivá deformace významu a poselství tohoto biblického místa. (Izaiáš 45,6.7). Ježíšovo přikázání lásky, a to i k nepřátelům, to už je vlastně rovněž další věrná a autentická aplikace monoteistického principu. Tento koncept, toto „čtení jsoucna“ je z těch třech dosavadních nejnáročnější. V podstatě to totiž znamená, že člověk musí respektovat a pozitivně hodnotit i to, co by z hlediska pragmaticky účelového mohl a měl právo považovat za nežádoucí a manichejsky pochopitelně přímo a rovnou za nenáviděné Zlo. Slyšel nebo četl jsem i docela upřímný srdceryvný výkřik: „Přece nebudu líbat ruku, která mně bije!“ Ano, vážený příteli, pokud se ti to jeví takto, pak opravdu monoteistický postoj vede k tomu, že budeš vděčně líbat ruku, která tě bije. Řekněme třeba, že ne přímo tu mlátící tě ruku, ale třeba onu ruku, která tu ruku na tebe poslala. Je to trochu i v Platonově nejvyšší ideji Dobra a výroku, který s tím souvisí: „Bohové, dejte mně dobro, které odmítám, a nedávejte mně zlo, kterého se dožaduji!“ Vztahem mezi manichejstvím a křesťanstvím se zabýval svatý Augustin, který sám v životě manichejskou kapitolou prošel. Jeho objev a „nastavení hodnot“ se mně jeví být docela a naprosto geniální, vyčerpávající a dostačitelné i pro náš svět. Augustin říká, že zlo v souřadnicovém systému a programu křesťanova myšlení nemá ontologickou podstatu a je pouhým nedostatkem dobra, podobně jako tma je nedostatkem světla. Zlo je deficit, absence dobra a nikoliv dobrému Bohu konkurující a s ním na stejné úrovni stojící princip.
Zlo jako pojem, bez kterého si orientaci v souřadnicovém systému étosu nelze představit tedy „je“, ale je to deficit, absence, případně absence absolutní, vyjádřitelná hodnotou Nula. S takto pojatým zlem se ovšem zachází (napravuje se) zcela odlišně od cest, které vedou k nápravě zla manichejsky ontologického. Zatímco ontologické zlo je nutno odstranit i s kořeny (radikalismus), zlo augustinovsky monoteistické se napravuje láskou, pochopením, dodáním chybějícího dobra. Augustinovsky pochopené zlo se řeší podanou rukou, diskusí, rozumným ujednáním. Zde žádný ďábel, kterému by se mělo říci „ne“ nefiguruje.
Vztah mezi manichejstvím a monoteismem
Běžný člověk se ale bez čerta, tedy bez toho zla, nějak neobejde. Proto je skutečný monoteismus tak vzácný. Lidská predátorská přirozenost i jiné psychologické danosti a předpoklady prostě vedou a nutí člověka k tomu, aby si svůj vnitřní komfort doplnil a korunoval „bojem proti Zlu“, který dodá jeho potřebě boje a agrese efektní svatozář. Augustin rovněž řekl: „Lidská duše je neklidná, dokud nespočine v Bohu.“ Dovolil bych si zde kolegu Augustina poněkud doplnit – podstatně méně pracná cesta k pokoji, byť pokoji nesrovnatelně nižší kvality, je v nalezení Zla, proti kterému budu já jakožto ztělesněné Dobro bojovat. „Vymysli nepřítele!“ – to byla rada, kterou dal král svému synu pro případ, že by to s jeho královstvím šlo s kopce. Vymyslit si nepřítele a zahájit proti němu totální válku – to je nejsnadnější cesta z vnitřní rozervanosti a chaosu. Ano, pro onen komfort potřebného nepřítele si člověk určuje, volí či vybírá na základě svých omezených kognitivních schopností, a to často ve věku, který je na jakoukoliv zodpovědnou analýzu naprosto předčasný. Je to jednoduché jako ona pověstná facka. Synek z gruntu bude nejspíše bojovat proti znárodňovatelům a všem, kteří se mu jeví být ohrožením onoho rodného gruntu, synek z pastoušky bude s největší pravděpodobností bojovat proti boháčům z gruntů. Je ovšem stejně dobře možné že si vybere za nepřítele obránce pastoušek, pokud mu kdysi nějaký jiný synek z pastoušky jednou přebral Máňu. Svoji světonázorovou orientaci, tedy to, proti komu bude kdo bojovat, to si člověk vybírá a volí z pohnutek asi právě takto hlubokých. Většina dnešních i minulých statečných bojovníků proti čemukoliv si zcela jednoduše za svého životního nepřítele vybere toho, o kom se jako o padouchovi (padouších) mluvilo u nich doma, a to už v době, když ještě chodili na hrnec. A nebo si tatínkovi natruc vybere toho, koho on měl, když ho páskem vychovával, pověšeného v rámečku na zdi… Záleží pak jenom na zcela a úplně jiných okolnostech, zda se nakonec dostane do čítanek nebo jenom bídně skončí. Kdyby války dopadly jinak, byli by v čítankách úplně jiní hrdinové, ale jejich příběhy by byly k nerozeznání podobné Schválně se podívejte na pár životopisů a dojdete patrně k témuž.
Na člověkovu potřebu „proti něčemu bojovat“, což se na mnohem vyšší úroveň pozvedne, když má člověk svou nenávist a boj „posvěceny“ doplatila spousta ušlechtilých myšlenek, které se na světě zrodily, a které se pokoušely zorganizovat naše lidské bytí nějak jinak, trochu bezpečněji, pokojněji a radostněji. Byly zasazeny do manichejského kontextu, chytli se jich lidé, „mající chuť se prát“ a stal se z nich „boj proti něčemu“. Většina lidí je přesvědčena, že lásku k jakémukoliv ideálu projeví člověk tím, že bude nenávidět všechny, kdož tento ideál nesdílejí. I to je „mechanismus“, kterým se z křesťanství stal boj proti pohanství, pak proti herezím a kacířům, podobně jako hnutí za větší sociální spravedlnost zdegenerovalo v třídní boj či alespoň boj proti buržoasním přežitkům, a tak dále a podobně. Jakkoliv ušlechtilá myšlenka, zasazená do manichejského schématu boje Dobra se Zlem přestává být solí a dobrým kvasem, a stává se svou vlastní karikaturou, pohromou a neštěstím. Taková ušlechtilá myšlenka je degradována na klacek, se kterým půjde jeden proti druhému. Zejména v případě křesťanství je o smutné. Obávám se totiž, že křesťan, který na potkání nadával či ještě nadává na „ty kurvy komunistické“ (nebo jiné) je učedníkem černobílého proroka Máního a nikoliv Ježíše z Nazareta. Pokud by byl tím druhým, ptal by se asi spíše, proč na nás Pán Bůh ty komunisty poslal, co je na tom, co nesou dobré a co tomu naopak chybí, a co jsme posláni a povoláni tam dodat a doplnit my? Již zmíněný přístup „Řekni ďáblovi ne!“ je z úplně jiného hnízda, i když, nepopírám, působí velice heroicky a pompézně a v běžné české hospodě i pražské kavárně se to dočká příznivého ohlasu mnohem spolehlivěji, než nějaké sentimentální kecy o lásce.
- Program jednobožsky dialekticky juxtapoziční
Původně a dosti dlouho jsem v úvahách zůstával výšeuvedených třech programů, a přiznávám, že jsem měl stále na pozadí jistý pocit, „že tomu stále ještě něco chybí“. a tedy že to potřebuje ještě něco dalšího. I tomu manichejství nutno nakonec přiznat jistou pozitivní hodnotu, spočívající v jeho schopnosti či snaze „rozlišovat“, což se zase zdá být slabinou monoteistického čtení, ve kterém se může poněkud příliš staticky, schematicky a jednoduše vše slévat v jedno. Jinak řečeno, jde o to, vzít cosi pozitivního i z toho manichejství a doplnit tím přece jenom příliš optimisticky harmonizující koncept dokonalého neproblematického jednobožského souladu.
Hledání toho dalšího pak netrvalo dlouho. Tento vztah, nazývaný také „jednota protikladů“, bychom nalezli v různé podobě v mnoha záblescích lidské kultury, od taoistického vztahu mezi prasílami jin a jang, přes Herakleita, Jakuba Böhmeho až k Hegelovi, který tuto myšlenku artikuloval v podobě vztahu teze – antiteze – syntéza. Zařazuji ho ovšem za monoteismus, který je k němu nutným předstupněm. Skoro bych řekl, že je to dynamická verze monoteismu. Ano, v dialektickém sestavení je právě manichejství téze, monoteismus antitéze a dialektický přístup pokusem o aplikací pozitivních přínosů obou, tedy syntéza. Je to tedy přístup, nezavírající oči před nesouladností, avšak počítající s ní a dodávající i jí pozitivní smysl a význam. V nejúspornější zkratce to vidím vyjádřeno v Ježíšovu „Nepřišel jsem zrušit, leč naplnit“. Ano, odlišnosti jsou si poslány, aby se obohacovaly a doplňovaly to, co chybí. Je to podobně, jako když kuchař přidává do omáčky sůl. Vztah mezi různými filosofickými školami je možno vidět jednak tak, že “jeden filosof vyvrací druhého“, ale i tak, že každý přináší své době to, co ona postrádá. Za tohoto čtení nejde o to bránit to staré proti tomu novému, ani tím novým bojovat proti tomu starému, stávajícímu, ale dodat, doplnit, navodit rovnováhu, která je ovšem dynamická a nebude trvat dlouho, a bude potřeba přidat něco jiného. Je to spíše otázka míry, kolik že toho nově jiného je právě nyní potřeba dodat a přijmout, a čeho je moc, toho je příliš. Řekněme to ještě jinak – pepř sice do krupičné kaše nepatří, ale není to proto zlo, které by bylo nutno vymýtit. Pepřenka může být klidně na poličce přímo a hned vedle skořice.
Bedřich Hegel pracuje s pojmy téze a antitéze. Nemám rád tu částici „anti“, a to v žádné její podobě ani spojení. Znamená a nastavuje vztahy do tupé manichejské negace, a nepředpokládá vývoj směrem k diskusi, nýbrž vzájemnému zničujícímu boji. Můj koncept bych nazval juxtapozicí a tézi v jejím zařazení juxtatezí. Na rozdíl od antiteze naznačuje vztah juxta-teze přiblížení, „položení vedle“, umožňující srovnání a vzájemné doplnění či propojení. Takové juxtapoziční propojení vidím být realizováno i symbolizováno i v taoistickém jin a jang, kde se tyto prasíly mají rovněž ne zrušit, nýbrž naplnit či doplnit Již ono samotné toto schéma je tedy monoteistické a univerzalistické – veškeré jsoucno má vytvářet takovouto pestrou, harmonickou jednotou relativně svébytných jsoucen, ležících vedle sebe, a člověk je Stvořitelem pověřen tuto harmonii a rovnováhu v jistém rozsahu svých možností střežit a navozovat. Všeliká věc á svůj čas, svou míru a své místo, a myšlení v tomto programu není ani rvačka bez pravidel, ani nesmiřitelné nepřátelství, ani umělý shora nadekretovaný soulad, nýbrž radostná hravá skládanka. Existuje zde jisté rozlišení dobra a zla, není však ontologické, nýbrž situační. Jde spíše o „náležitost“ či „nenáležitost“ Voda není sama o sobě ani dobrá ani zlá, ve sklenici je dobrá, v botách či v koleně již méně. A to je výsledek programu dialekticky juxtapozičního, kterým je možno číst svět jako pestrý, radostný a inspirující příběh, ve kterém každý člověk nalezne svoje místo i svoji roli, a bude-li hledat, i moudrost k rozeznání odkud pokud a kam co! A když mám tedy třeba onu vodu v botách, nepůjdu vyhodit do povětří městskou vodárnu, ale vylij ji, nejlépe na záhon, a boty si nechám spravit. To je dialekticky juxtapoziční přístup. A poděkuji! Poděkuji! Za ty nohy, za ty boty i za tu vodu. I za tu možnost tou vodou zalít růži.
Učme se číst svět!
Tento náš svět lze v jeho pluralitě, která je nesporně zámyslem Stvořitele, číst několika způsoby. Je úžasné, že člověk nebyl naprogramován a má takto na vybranou! Nebo, má na vybranou? Jak kdo… Člověk, kterého už v dětství doma naprogramovali, a to obvykle manichejskou nenávistí, lhostejno proti čemu, ten asi reálně moc na vybranou nemá. Já jsem měl to neskonalé štěstí, že se mně nic takového nestalo. Lidé kolem mne se názorově výrazně lišili, ale ani jeden z nich mne ani v náznaku „nezavázal“ následovat právě to jeho čtení světa! Naopak, ukázali mně, kolika způsoby lze s podporou argumentů a v dobré víře rozumět jedné a téže události, kolika způsoby ji lze přečíst, či jak velká je role programu, kterým člověk informace svých smyslů zpracovává. Toto štěstí je ovšem pak pro člověka přímo posláním, které se nesmí zvrhnout ani v boj proti manichejství, ani v boj proti bezzásadové pragmatičnosti zájmů a úspěchu. Všechno to musí být, a ona ani ta manichejská kapitola Augustinova života nebyla marná a zbytečná, a něco mu dala, i když se od ní oprostil. My všichni jsme poddáni stejnému lidskému údělu, nestojíme proti sobě, ale jsme všichni na jedné a na stejné straně barikády, a na té druhé straně je Nic, Nebytí. O přednostech monoteismu Dobra (v jakékoliv jeho konkrétní historické podobě) lze pouze svědčit, a to radostnějším a tvořivějším životem. I když lze jistě poukázat na hodnoty, ke kterým tento postoj vede, jako je mír, pokoj, láska, vědomí sounáležitosti, pak je dobré zároveň vědět, že to z hlediska oněch jiných čtení světa nejsou žádné trumfy, nýbrž balast, kterého se člověk musí co nejdříve zbavit, neboť mu v boji svazuje ruce. Monoteismus v sobě nese nepředstavitelný potenciál. Nezáleží tedy ani zdaleka tolik na konkrétním náboženství nebo politickém či filosofickém přesvědčení daného člověka, nýbrž na tom, do jakého čtení světa či operačního systému je zasazen, zda přichází ty ostatní svým hlasem doplňovat či je potírat a zahubit. Největší legrace je, že manichejci na všech stranách by si mohli padnout do náruče, protože tito válkychtiví magoři jsou ve skutečnosti jednoho náboženství a svým nesmiřitelně nenávistným postojem si navzájem prokazují tu nejcennější službu – ospravedlnění svého postoje a existence v očích ne příliš bystrého davu jdoucího za nimi.
Monoteistické čtení světa tedy nespočívá v tom, že by člověk byl povinen být se vším spokojen a považovat vše za stejně dobré. Pouze na rozdíl od jiných čtení světa ono náležité od nenáležitého rozlišuje podle jiného klíče než je vlastní prospěch nebo předsudky a napravuje to také jinou cestou než nenávistí a bojem proti tomu. Ale předpokládá to, že nejprve pochopí i nějaký dobrý smysl, přínos a hodnotu toho „nenáležitého“ a teprve to je pak mravní i odbornou kvalifikací ke kvalifikovanému dílu doplnění či nápravy, mající z nenáležitého učinit náležité.. Jednoduché. Celkem samé detaily.
Hněv muže spravedlnosti boží nepůsobí ! Epištola Jakubova 1, 20
A něco z příběhů Buddhových navrch k tomu:
Jednoho dne Gotama Buddha přišel do vesnice. Všichni byli rádi, že ho vidí a mohou slyšet jeho učení plné moudrosti a síly. Jeden mladý muž však vůbec nebyl šťastný, když ho viděl. Byl přesvědčen, že je to falešný mistr, který lže masám lidí. Když Buddha přednášel své učení, muž vstal a začal vykřikovat hanlivé urážky. Buddha mu však nevěnoval pozornost a pokračoval dál, aniž by se o něho zajímal. To muže ještě více nahněvalo.
Přistoupil k němu tváří v tvář a začal ho urážet: „Nemáte právo něco takového učit ostatní! Jste stejně hloupý jako všichni! Přestaňte jim lhát!. Jste falešný prorok!“ Buddhovi následovníci a příznivci se muže pokusili přemoci a umlčet. Ale Buddha je zastavil a řekl: „Není vždy nutné odpovídat na agresi agresí.“ Na to se s úsměvem obrátil k onomu muži a zeptal se: „Poslyš, když někomu koupíš dárek a on ho od tebe nepřijme, komu ta věc bude patřit?“ Muž, zmatený jeho otázkou, na chvíli zaváhal, a poté řekl: „No, přece mně… Já jsem tu věc koupil, mně bude patřit.“
Buddha se usmál a řekl: „Správně. Stejné je to s tvým hněvem. Pokud se na mě zlobíš a já se necítím uraženě, hněv se obrátí zpátky na tebe. Ty jsi jediný, kdo bude nešťastný, nikoli já. Vše, čeho dosáhneš, je, že ublížíš sám sobě.“
Muž pochopil jeho odpověď a cítil se trapně.
Buddha k tomu dále řekl:
„Bez ohledu na situaci, pokaždé, když dáš průchod svému hněvu, vždy ti vezme kus života.“
A i ten muž se stal nakonec Buddhovým žákem.