Náš dnešní jubilant Johann Carl Friedrich Gauss je pochopitelně těžký kalibr. Takové starosti, jako zda lze každou racionální funkci s jednou proměnou rozložit na reálné faktory prvního nebo druhého stupně, ty sice každého z nás napadnou, někdy i několikrát za den, ale většinou je odeženeme jako dotěrnou mouchu. Je či není-li náš svět euklidovský, o to se jednou, vzpomínám, strhla po půlnoci hádka v hospodě ve Velkém Tresném, ale už ani nevím, kdo to tehdy vyhrál. Jenom vím, že Galileo Galilei jednou řekl, že jeho jedinou jistotou je, že ať se stane cokoliv, součet úhlů v trojúhelníku bude vždy 180°. Nu, a právě o to jde, maestro, vono ani to tak úplně neplatí! Zkuste si namalovat trojúhelník na meloun, a uvidíte, že jste se svou jedinou jistotou v háji. Ta vaše jistota, ctihodný Galileo, vyplývá z toho, že neznáte jiný než euklidovský svět, kde je všechno jasně a na rovinu! Nevím, zda v Euklidově době už byly k mání melouny, ale koule určitě byly, ale asi se tomuto geniovi nezdály na nějaké malování dost pohodlné a příhodné. Gauss tedy objevil a na světlo vynesl tu důležitou okolnost, že náš svět není (jenom) euklidovský, není to svět, ve kterém absolutně platí jednoduché geometrické zákony a ve kterém jedním bodem lze vést pouze jednu rovnoběžku k dané přímce.
My však většinou ještě stále žijeme v euklidovském jednoplošném světě jednoduchých geometrických a jiných formulek, které jsou zdrojem naší životní jistoty. Přímka je nejkratší spojnice dvou bodů, jedna a tatáž věc nemůže zároveň nějaká být i nebýt, a podobně. A tu najednou přijde kurňavirová krize a přinese věci, se kterými si euklidovský svět školometské geometrie neví rady. Důkazem toho je text, který mně přišel rovnou z několika stran a který vám jistě přistál v mailu rovněž. Alespoň kousek z něj na ukázku:
- Nesmíte ze žádného důvodu opustit dům, ale pokud máte důvod, opustit dům můžete.
2. Roušky vás proti viru neochrání, ale stejně byste je měli nosit, protože mohou zachránit život, ale nemusí fungovat, ale jsou povinné, až na výjimky.
3. Obchody jsou zavřené, kromě obchodů, které jsou otevřené.
4. Nesmíte chodit do práce, ale můžete si sehnat jinou práci a chodit do té.
5. Neměli byste chodit ke svému lékaři nebo do nemocnice, s výjimkou, když tam jít musíte, ovšem pokud vám není tak zle, že tam jít nemůžete.
6. Ten virus zabíjí lidi, ale nebojte se. Zabije jen zranitelné lidi, anebo ty, co zranitelní nejsou. Je možné jej potlačit a kontrolovat. Někdy. Ale někdy způsobí globální katastrofu.
7. Rukavice nepomohou, ale mohly by, takže je někdy noste anebo nemusíte.
8. ZŮSTAŇTE DOMA, ale je důležité chodit ven.
Připouštím, že se mně to, jak je to tu zde podáno, možná v první chvíli také zdálo být tak trochu nesmyslně absurdní, komické a legrační. Ale pak se ozval filosofický brouk v hlavě a začal na tomto prvním dojmu hlodat. A rovnou mne navedl k jedné pasáži z knihy čínského myslitele Lin Jutanga „Můj národ a má vlast“ (Borový, Praha 1938) ve které autor osvětluje povahu čínského člověka a čínské kultury. Doporučuji každému. Tam se na straně 79 – 85 píše o čínském smyslu pro humor. Píše se tam, že Číňan nebere vážně ani pohřeb (dokonce ani svůj vlastní), a tím méně politické programy a úřední výnosy. To že je nebere vážně způsobuje, že je schopen zachovat vnější formu, ale necítí se jím svázán a zbaven svobody. Proto také na rozdíl od Evropana neprovozuje a odmítá vzpouru a rebélii, protože se necítí ničím nijak vnitřně absolutně svázán a je hotov najít způsob, jak vyhovět vnějšímu požadavku, ale zůstat v nezbytné či přiměřené míře sám svůj.
Lin Jutang to dokládá těmito příklady: Kuomintanská vláda v Nankingu zakázala čínským ministrům mít úřadovny v cizích koncesích, tedy ve čtvrtích, obývaných cizinci. To by bylo ovšem pro ty, kteří bydleli třeba v Šanghaji, zdrojem nepředstavitelných potíží a mnoho lidí by v té souvislosti přišlo o místo. Čínští ministři se však ani nezprotivili nankinskému rozkazu, ani nežádali, aby byl odvolán, protože je pro ně nepříjemný a nerealizovatelný. Žádný čínský profesionální úředník by nikdy nedovedl takovou námitku sestavit tak, aby se neprotivila konfuciánské úřední etice a také aby to nevypadalo nevlastenecky. Vyřešili to úplně jednoduše tak, že nazvali své úřadovny „Obchodní inspektoráty“ a vyměnili tedy jen cedulky na svých sídlech. Ničí čest nebyla dotčena a toto řešení přijala i nankinská vláda. Něčeho takového euklidovští Evropané, jak píše Lin Jutang, nejsou schopni. V některých čínských městech byly křesťanské misijní školy, a ty byly novou čínskou vládou (ne komunisty, Kuomintangem) vyzvány, aby se nechaly registrovat. K registraci bylo vyžadováno, aby taková škola pověsila v aule Sun Jatsenův obraz, formálně vyškrtla z programu výuku náboženství a v pondělí aby se vždy konalo jakési vzpomínkové shromáždění. Lin Jutang píše, že „hloupá poctivost západnického ředitele“ způsobila, že škola nebyla zaregistrována. Dle Lin Jutanga měli pověsit předepsaný obraz a vypustit jednu jedinou větu ve školní osnově podané na úřad a vše mohlo v klidu běžet dále úplně tak, jako předtím. Nevím, jak to bude kdo z vás vidět a hodnotit, ale já myslím, že pro školu, která je trpěna v cizím kulturním prostředí, pro školu, kterou lze vidět jako vyslankyni světa, který Číně neudělal nikdy nic dobrého, je onen postoj západnického ředitele dost podivný. Já bych řekl, že to je euklidovská zabejčilost. Ano, právě ta samoúčelná, sebeuspokojující západnická jednoplošná zabejčilost, ta není schopna vidět věci v širším kontextu, který ony jednoduché euklidovské roviny tak nějak a poněkud „rozvlňuje“.
Tento rys čínského myšlení ke mně promluvil i z jiné události, o které jsem četl opět někde jinde. Anglický vyslanec měl předstoupit před čínského císaře. K takové události se vztahoval přísný ceremoniál, vyžadující od onoho vyslance poklonu „ke-tou“, což znamenalo pokleknout a dotknout se čelem země. Problém byl v tom, že vyslanec anglického krále se podle anglického protokolu nesměl v žádném případě před nikým takto pokořit. Situace byla pro anglickou deputaci neřešitelná a byli z toho úplně vedle, což na nich bylo vidět. Jeden Číňan od dvora si toho všimli, ptal se, co se děje a Angličané mu o této zásadní překážce řekli. Číňan nehnul ani brvou a poradil jim: „Nic se neděje, vždyť to nemusí dělat pan vyslanec, zaplaťte komukoliv z nás a on tu úklonu udělá za něj!“ Tak i učinili, a vše proběhlo bez újmy na ceremoniálních předpisech obou stran. A ještě jedna historka, tentokrát vzpomínka českého studenta z kterési čínské univerzity, otištěno kdysi v článku v časopise Nový orient. Onen student vzpomínal, jak jim bylo při slavnostní imatrikulaci mimo jiné sděleno, že je zakázáno se nechat někde zaměstnat, tedy najít si nějakou brigádu. Pár dní nato tohoto studenta potkala na chodbě pracovnice studijního oddělení, a to dokonce právě ta, která jim ten zákaz slavnostně sdělovala. Ta tohoto studenta oslovila, a řekla mu, že kdyby se chtěl nechat někde zaměstnat, aby se s ní poradil, aby ho někde neošidili. Podle Lin Jutanga je u Číňanů tato schopnost respektovat zákony a řády, řekněme, flexibilně, dána humorem. Díky Bohu, že je někde na světě takový konstruktivní humor!
Nosím tyto vyčtené historky dlouho v hlavě, a popravdě řečeno, moc jsem nevěděl, co s nimi, až mně teď přišly tyto kurňavirové texty, které asi většině populace rovněž nějak nejdou do hlavy a nechápe je, jinak by se to neposílalo křížem krážem. Tu se mně rozbřesklo! Vážení přátelé, náš problém je v naší euklidovské jednoplošnosti, která je založena na několika jednoduchých, skoro geometrických postulátech. Určité jednání je v tomto smyslu buď dovoleno, a pak se může, nebo je zakázáno, a pak se nesmí. Ano, někde to tak platí, ale v prostoru samotného života, řeknu-li to tak, s tím nevystačíte. Jenže, zde je právě ten problém – my známe pouze ono euklidovsky přímočaře jednoduché „zakázáno!“ nebo „dovoleno!“. Jak ale říci toto: „Prosíme vás nevycházejte z domu, pokud možno, avšak máte-li skutečně vážný důvod, pak samozřejmě vyjít můžete.“ Úřední jazyk takovou konciliantní dikci vůbec nezná, a kdyby to úřad takto naformuloval, bude to pro srandu králíkům. Myslím, že Číňan, jak mně ho představuje Lin Jutang, by to právě tak pochopil, že právě to je pro něj obsaženo už v onom zákazu! „je to zakázáno, krom situací, kdy je potřeba to udělat“ Našinci se, je-li řečeno „je zakázáno!“ rozdělí na nestejně velké skupiny. Jedna, asi o dost menší, se bude zákazu držet zuby nehty, i kdyby šlo o život, a budou totéž nekompromisně vyžadovat i od ostatních. Ta druhá, o poznání větší, ta nebude nijak zkoumat, proč ten zákaz je nebo k čemu to je, ale prostě už nějak ze zásady bude zákaz porušovat, vycházet dokonce víc než obvykle a než je třeba, a ještě při tom práskat dveřmi, aby to bylo široko daleko vidět a slyšet, jak on je statečný! A pak je tu jistě i ta neurčitá množinka lidí, kteří nebudou vycházet, pokud to není nutné…
S takovým materiálem se věru těžko rozumně pracuje! A asi je to ještě horší, než jsem myslel. Obávám se, že právě ten člověk, který by si tak po čínsku řekl: ten zákaz je správný, asi vědí, co dělají, podporuji ho, ale je jistě míněn tak, že nemám vycházet více, než je nezbytně nutno, je spíše vzácný než běžný. Co se však stane, když sama vrchnost současně se zákazem poměrně neurčitě a neeuklidovsky benevolentně sama naznačí, že jsou-li dobré důvody, je i to zakázané dovoleno, aby nemusel mít někdo špatné svědomí, když tedy zvolí onu konciliantní formu? Stane se to, že poddaní (původně i včetně mne) to naprosto nepochopí a neocení, ale naopak: vezmou jako důkaz něčí nekompetentnosti, nekoncepčnosti, nelogičnosti, nedostatku jasného plánu a asi tuctu dalších smrtelných hříchů, a bude to kolovat po internetu.
Nám chybí onen laskavý, konstruktivní humor, který je nezbytným doplňkem jakéhokoliv Řádu! Uplatněním tohoto humoru si člověk může zachovat důstojnost a integritu, přitom vyhovět normě a nalézt způsob či prostor pro to, aby naplnil i ty požadavky mnohotvarého života, které by absolutním uplatněním nějaké normy přišly zkrátka. Můžete si říci, že se zde otevírá prostor pro „nezákonnost“ – bude to však pouze prostor nezbytně nutný a vcelku to s tímto přístupem vyjde lépe, než když početná množina z jakési falešné svobodymyslnosti okázale ignoruje všechno.
Přemýšlel jsem, má-li náš národ ve své kultuře či tradici nějaký přístup, který by netrpěl onou euklidovskou jednoplošností. A tu jsem si vzpomněl na jeden z nespočtu výkladů postavy dobrého vojáka Švejka, jak ho předkládá katolický teolog Karel Vrána (Smysl pro humor, Křesťanská akademie, Řím 1995) Dobrý voják Švejk (kterému autor nemůže přijít na jméno) je prý nebezpečný tím, že si z rozkazu ne příliš milované vrchnosti sice dělá vrtuli, ale splní ho! Autor do toho sice plete cosi o nějaké totalitě, ale to není podstatné, to už je prostě takový dobový tik nebo folklór. A jak tentýž autor píše, ona vrchnost (dodal bych: rozumná vrchnost!) tomu tak rozumí a bere to, takže tu srandu Švejkovi za jeho poslušnost ochotně a zcela promíjí! Jsem autoru velmi vděčen, že veden sice ušlechtilou snahou mně Švejka naprosto znechutit mně ho učinil ještě sympatičtějším, a nyní chápu i tento jeho další rozměr. A tu je zde další objev – pokud vezmeme ten kurňavirový text takto, jako připomenutí oné neeuklidovitosti našeho světa, která je naším osudem, připomenutí, které je v jádru srozuměním, pak je to vlastně naprosto v pořádku, a měli by si to přečíst všichni!
Náš svět je neeuklidovský. Žijeme ostatně na povrchu koule, nikoliv na euklidovské rovině! Ten rozdíl je zásadní. Zatímco o bodu, pohybujícím se v euklidovské rovině můžeme spolehlivě prohlásit, zda se od jiného bodu na téže rovině vzdaluje nebo se k němu přibližuje, u koule to nejde! Vzdalující se bod se zároveň přibližuje, a naopak! Myslím, že to platí v nespočtu neeuklidovských oblastí, jakou je například právo. „Summum ius, summa iniuria“ – nejvyšší právo je zároveň nejvyšším bezprávím, a takové podobné záhady bychom nalezli všude možně, a vysvětlit to lze tím, že, nejstručněji řečeno, se to neodehrává v rovině, ale na kouli nebo kdoví čem úplně nedefinovatelném! Zjednodušujeme si to ovšem tak, že tu neeuklidovskou plochu a vše na ní převádíme do přehledných jednoduchých rovin mapového listu. Už to je jakási šalba. Vždyť my, kamarádi, žijeme ve lži! Logika a pravítková jasná geometrie, tyto euklidovské ctnosti jsou nepostradatelné, ale platí pouze odtud potud! Je to pomůcka, do které si pro snazší pochopení převádíme ten šišatý a neuchopitelný svět. Malér je v tom, že každý si tu svoji euklidovskou rovinu představí jinak, a i když jemu to v ní dokonale systémově štymuje (co by neštymovalo, to nevidí), ale nemůže se nijak srovnat s druhým, který si ten svět zeuklidizoval o trochu jinak, ale tomu to také v jeho očích dokonale štymuje! To je pozadí onoho půltuctu politických učení, která jsou vlastně převodem multidimenzionální a neuchopitelné pestrosti tvarů a aspektů lidského života a společnosti do pěkné roviny, na které lze všechno řešit pravítkem a kružítkem. Každé si ovšem tu svoji rovinu namalovalo jinde a jinak… S neeuklidovským světem si věda moc neví rady, a dotáhla to nejdále v Einsteinově teorii relativity. Co si však s onou neeukleidovskou komponentou našeho bytí naopak poradit dovede, to je pouze humor a náboženství. Ty ale pro změnu nejsou převoditelné do euklidovských rovin a vzorců, a když, tak za cenu ztráty své podstaty a funkce.
Ano přátelé, tak to je! Vycházet nesmíme, krom případů, kdy z nějakého důvodu vyjít potřebujeme. Určitě a vždy je to tak, krom případů, kdy je to jinak. Na tom přece není vůbec nic divného, tak to berme, tak to platí! Krom několika nesčetných výjimek, kdy to tak není, pochopitelně. Dostal jsem se od Gausse dost daleko. Mohl bych vám to vysvětlit ještě lépe a podrobněji, ale to byste z toho byli už úplně jeleni! I to je neeuklidovské.
A na závěr si zazpívejte lidovou z Valašska:
Euklide, Euklide, kdo po tobě ide?
Jde po tobě Ajnštajn, o kterém nemáš šajn,
jde po tobě Ajnštajn, o kterém nemáš šajn!
Ale začal to Gauss, na všechno staré ras,
a že né rovinu, ale že kouli máš!
a že né v roviné, na kouli pobýváš!
(omluvte prosím, že nejdu s módou a nemluvím v této době o Číně špatně. To může být tím, že jsem z Vysočíny, tedy Českomoravské. Prostě Vysočíňan…)