Radostné a tvořivé bytí, které německý romantický básník Hölderlin také označuje výrazem „poeticky žít na tomto světě“ spočívá dle mne, mimo jiné třeba v tom, že člověk dokáže vidět ve všedních věcech kolem sebe obrazy a podobenství něčeho vyššího, většího a poetického. Ježíš viděl podobenství v rozsévači, koukoli, úzké bráně, která se nazývala „ucho jehly“ a v mnohém dalším, a je to něco, co si každý z nás může vyzkoušet a trénovat. I mně se tato myšlenka kdysi nasadila do hlavy, a mám už na papírku asi tucet či mandel věcí, ve kterých vidím obraz, podobenství něčeho jiného, většího, ba přímo duchovního. Jedním z těchto semínek je výraz „výzkumný ústav s poloprovozem“. To spojení mne zaujalo. Výzkumný ústav je normální a pochopitelný – něco se tam zkoumá, zkouší a objevuje. To, co v tom výzkumném ústavu objeví, to jde potom někam do výrobního závodu, kde by to objevené měli prakticky uplatnit. Není však nikterak nepředstavitelné, že to, co se docela daří a osvědčuje v laboratorních podmínkách zkumavek, Petriho misek a laboratorně sterilního prostředí tak nějak nebude fungovat ve velkém. Ten výzkumný ústav s poloprovozem je natolik poctivý, že i to ještě ve svých zdech vyzkouší a alespoň „poloprovozně“ to zkusí „ve velkém“. To se mně zdá být krásný obraz něčeho, co se týká i nás v Rotary.
S vaším laskavým svolením si dovolím v myšlence hnutí Rotary vidět výzkumný ústav, zkoumající možnost i jiných než běžných a „sociálním darwinismem“ takřka vědecky potvrzených nepřátelských a řevnivě konkurenčních vztahů. Jde o to, zda je možno i v širších měřítcích lidské pospolitosti, a to dnes už přímo globální, nastavit místo toho vztahy přátelství a spolupráce. Laboratorně se takový výzkum obvykle dělá tak, že se sejdou dva, kterým se oběma ta myšlenka zdá být dobrá, a zjistí, že jim to funguje! Jenomže, to je právě ta laboratoř. Těžším a těžkým oříškem pro mezilidské vztahy takové oblasti, kde se odlišné názory na život a na svět pojí se samou podstatou nějakého rozdílu a odlišnosti. To jsou jednak náboženství, dále kultury, ekonomické zájmy, ale také komunikace mezi generacemi. Mladý člověk se od toho, který více pamatuje (říkat „starý“ by nebylo politicky korektní) liší nejen zjevem, bujnou černou hřívou, jiskrným okem a pružnými svaly, nýbrž mnohem více myšlením, a tedy pohledem na svět a názory, které si o jednotlivých fenoménech vytváří.
V čem a odkud je tato odlišnost? Tato odlišnost není ani z jedné ani z druhé strany nic zlovolného, nic, co by někdo dělal někomu „schválně“. Mladý člověk má prostě a zkrátka ne svojí vinou méně životních zkušeností a zažil méně situací, ve kterých by se setkal se zajímavou zákonitostí, patřící k lidskému životu jak blechy k psovi. Tou zákonitostí je „heretonomie cílů a výsledků“ – totiž to, že výsledky člověkova jednání se většinou neshodují s cílem, který toto jednání mělo. Vědomí této zákonitosti, přítomné v mysli, funguje jako memento, nabádající k opatrnosti a uvážlivosti. Mladý člověk to nemá a mít nemůže – proto je ochoten věřit v účinnost jednoduchých, radikálních silových řešení a voluntaristicky věří, že „co chci, to dokáži!“ Je to i tím, že mladý člověk obvykle vnímá pouze jeden nebo několik málo z mnoha aspektů složitých komplexních problémů, a i proto se mu situace zdají být docela snadno řešitelné a k účasti na snadných silových řešeních se nechá snadno přesvědčit či strhnout. Ve všech převratech tvořila radikální křídlo vždy mládež, v tomto případě spíše zneužitá, a to na obou stranách front…a to zdaleka, zdaleka nejen Komsomol, Hitlerjugend a Rudé gardy. Tito ovšem stáli na straně etablovaných režimů, a možno předpokládat, že jich neméně, stejně radikálně, stejně spontánně či zmanipulovaně bylo „proti“. Mladý člověk je také obvykle idealista, který je ochoten věřit ve spásnou moc kdejaké novoty, kterou ten „pamatující“ už nejednou zažil i s jejími hořkými konci.
Právě tato nikým nezaviněná a přirozená odlišnost náhledu na svět a jeho problémy je příčinou komplikovanosti mezigeneračních vztahů a mezigeneračního dialogu. Jak vypadá běžný stav? To se odráží i v aforismech. „Starý člověk u mladých nejméně snáší ty náhledy, které měl kdysi sám“. To je hořká pravda, kterou si málokdo přizná. Ještě méně jich dojde k tomu, co by mohlo být východiskem dialogu a co říká František Vymazal i Rochefoucauld: „Kdyby mládí bylo rozumné, nebylo by to mládí!“ A ten druhý jde ještě dál: „Mladý člověk má být povrchní a lehkomyslný, povahy vážné a svědomité stávají se brzy nesnesitelnými.“ Ono na tom něco je, a ono to tak asi má být! Toto vědomí, že onen názorový posun je přirozený a netřeba ho vnímat tak, že jedna či druhá poloha je „jedině správná“ by mohla být pro mezigenerační dialog dobrým a konstruktivním východiskem. Ono to Goetheho „mladí revolucionáři, staří hofráti“ lze pochopit i jako memento pro ty mladé i staré, u nichž obou je pokušení ztotožnit svůj životní postoj s Pravdou asi úplně stejně běžné. A herec Jaroslav Vojta píše o stoletém valašském dědečkovi, kterého se ptali, jak to dělal, že si od něj každý nechal poradit a všichni, i mladí, ho měli rádi. On odpověděl, že měl takovou kouzelnou formulku, a byl ochoten ji dokonce i prozradit. Byla to jeho úvodní věta případně i kritické výtky:„Máš pravdu, chlapče“.
Hnutí Rotary je výzkumným ústavem přátelských vztahů mezi všemi všelijak oddělenými skupinami, třídami a vrstvami lidí. Společností s takovým posláním je víc, ne pouze my sami. V laboratoři je možné kdeco, jde však o ten „poloprovoz“. Ono není problém hlásat bezbřehou lásku, jenže co z toho, když je týž člověk schopen se za minutu s někým nemilosrdně handrkovat a v těch samotných výzkumácích lepších vztahů a lepšího světa to leckdy vypadá všelijak. Je potřeba ten poloprovoz, aby bylo možno vyzkoušet a otestovat, zda to, co zkoumáme a doporučujeme, lze vyrábět a aplikovat ve větším. A v rámci Rotary může být takovým testovacím poloprovozem mezigenerační komunikace nejen komunikace s mladými v Rotaractu, ale každá komunikace každého rotariána, mířící k té jiné generaci, než ke které patří nebo se sám počítá. To je ten poloprovoz. Ono je to tak jak to je, i s tou přirozenou odlišností mladých a starých, úžasně zařízeno, a obojí jsou potřeba! Energie a elán však sotva mohou sídlit v jedné hlavě s moudrou opatrností, jde jen o to, aby se ty dvě hlavy považovaly za část, tvořící s tou druhou dokonalejší kompletní celek, a ne za nepřátele. Cože? Že ty staré struktury patří už konečně do starého železa? Máš pravdu, chlapče…. Akorát že …
MUStr. ThMgr. Milan Klapetek