Sedm škodlivých myšlenek

Úvod

            Téma druhé strécovské extenze na půdě Vysokého učení technického v Brně (které je důležitou součástí FMS), volně navazuje na téma extenze první, která byla věnována životní rovnováze. Jak bylo již v oné minulé extenzi konstatováno a deklarováno, je to člověkovo myšlení, které formuje jeho vnitřní svět, je to myšlení, co v člověku ústí buď v pocit štěstí a naplněného života či naopak, v pocit nešťastnosti, plodící dále agresi a jiné sociopatické projevy. Lze z toho odvodit, že mnoho poruch našeho pospolitého života pochází z nerespektování této ověřitelné skutečnosti, totiž z nekultivovanosti myšlení, rozvíjejícího se spíše ve vleku lidských pudových vloh. Nekultivovanost myšlení tedy způsobuje nešťastné vnímání své vlastní existence, které je přičítáno vnějším okolnostem – ty se daný člověk snaží přímočaře a nekvalifikovaně měnit, čímž vesměs neústrojně a násilně zasahuje do chodu složitého společenského organismu, komplikuje tím život druhých lidí a své vlastní štěstí tak jako tak nenalézá, spíše naopak. Venkovský stréc vždy nejprve bedlivě a pečlivě pátral, zda určitá porucha má či nemá případně původ v jeho vlastní hlavě, případně, není-li chyba tam venku. Výsledkem současného všeobecného podcenění významu cest vlastního myšlení je ovšem chaos, rozklad a všeobecně blbá nálada, jak to  nazval jeden náš pan president. Náprava tohoto stavu nemůže patrně pojít od žádné z existujících kulturních či náboženských institucí, protože ty jsou, žel,  ve vleku jednoduchých soudobých doktrín, nebo jsou ovládány zoufalým paradigmatem vítězství a úspěchu. Právě zde se rýsuje pole poslání fenoménu „strécovství“, které je díky své dokonalé virtualitě prosto aspirací a ambicí politických i ekonomických. Teprve strécovství je dokonce schopno kriticky zkoumat, a to dokonce i větev, na které samo sedí. Strécovství se odehrává především  v rovině myšlení. Záměrně zde neříkáme, že jde o nějaké „nové myšlení“. To je výraz nejen notně zprofanovaný, ale i zavádějící. Již sama představa, že staré je samo sebou špatné a nové je nutně lepší, patří spíše do arsenálu myšlenkového haraburdí. Strécovství kultivuje myšlení metodou, patřící k jeho zásadním přístupům – není to boj za odstranění něčeho a dosazení něčeho úplně jiného a nového, nýbrž jde o „dochucení“, tedy dodání těch složek a ingrediencí, které guláši našeho světa chybí, a jejichž deficit je oním poruchotvorným činitelem. Myšlenka strécovství je sama o sobě specifickou realizací vztahu přejné sounáležitosti, která se v Bivli objevuje v podobě řeckého pojmu AGAPÉ. Do češtiny je tam toto slovo překládáno „láska“, což většinou vyvolává asociace velmi krásné, nicméně zavádějící a nepatřičné. Strécovství je uskutečňováním sounáležitosti přes hranice oborů, věku, politických i náboženských orientací. Tato aplikace v sobě ovšem nese specifickou chuť Moravy, která v sobě skrývá zcela jedinečný filosofický, náboženský i umělecký genius loci. Strécovství je tak tedy i přirozeným partnerem všech jedinců a institucí, majících podobný program.

            Právě tak je možno rozumět i dnešnímu tématu, kterým je Sedm škodlivých myšlenek. Tento název je inspirován jednou reálií, zmiňovanou v románu Lva Rubinštejna „Stezka samurajů“, Tento román čerpá svůj námět z druhé japonsko-čínské války a objevuje se tam tento pojem, a to v názvu instituce, mezi japonskými vojáky patrně dosti obávané: „Úřad pro potírání škodlivých myšlenek“. Název této instituce nás inspiroval k založení „Prvního nestátního strécovského úřadu pro potírání škodlivých myšlenek“, což je světový unikát, protože tyto úřady, jinak zcela běžné, obvykle provozuje stát nebo církev, pochopitelně pod nějakým humánně a laskavě blahosklonným názvem (např. „Úřad pro vyšetřování a dokumentaci zločinů….“ atp.). Soubor sedmi škodlivých myšlenek je prvním a zatím jediným výsledkem činnosti této instituce, a právě s tím máte být seznámeni.  Pro přehled vám zde předložím již v samém úvodu seznam těchto myšlenek, abyste mohli vnímat celý širší terén našeho uvažování.

1. Myšlenky je možno třídit na škodlivé a užitečné
2. Myšlenky je možno potírat
3. Kladení odlišných myšlenek proti sobě místo vedle sebe
4. Co je vážné, to je moudré
5. Přesvědčení je Pravda
6. Věc nemůže zároveň nějaká být i nebýt
7. Víc hlav víc ví (i opak)

Záměrně nevypracoval filosofický systém, nýbrž shromáždil poklad gnómické moudrosti z citátů, myšlenek vlastních i přejatých, přísloví a lidové moudrosti. Dokázal postihnout deficity své doby a pokoušel se je těmito látkami vyrovnávat, což je právě i základní metoda strécovského přístupu ke světu. Jeho dílu a odkazu bude ostatně věnována některá z příštích extenzí.

První škodlivá myšlenka: Myšlenky je možno třídit na užitečné a škodlivé. Škodlivost této praktiky se opírá o tuto myšlenku Františka Vymazala: Co je dnes velikou moudrostí, může být zítra ledajakou hloupostí.

Jde zde o myšlenkový postup, či přímo stereotyp, vedoucí k tomu, že ideje jsou tříděny a opatřovány nálepkami „správná“ či „škodlivá“. Tento postup má své logické a účelné ospravedlnění, které je nutno vyzvednout nejprve. Člověk se už kdysi dávno vymanil z říše nutnosti, kde měl obvykle pouze jednu jedinou možnost. Vymamění se z tohoto stavu znamená, že člověk volí z několika skýtajících se možností. Tyto různé možnosti se svými očekávanými přínosy i riziky málo kdy od sebe odlišují natolik, aby volba byla na první pohled jasná a jistá, a volba je těžší tím více, čím více aspekty člověk dané možnosti měří.

kopkami sena, protože se nemohl rozhodnout, z které se napást), je nutno vybrat a zvolit jednu cestu, která se ovšem nezřídka nijak markantně (o koňskou délku) svými klady neliší od oněch ostatních. Nyní však nastává nutnost, která je povahy spíše psychologické či sociologické. Byla-li možnost vydat se na rozcestí vpravo nebo vlevo, a bylo-li na základě nepatrně větších nadějí rozhodnuto vydat se například vlevo, je následně nutno onen rozdíl dramaticky zvýraznit. Není totiž možno, aby člověka neustále zaměstnávala myšlenka „neměl jsem jít přece jenom raději tam vpravo?“ – v takovém případě by patrně člověk couvnul před první překážkou, a byl by odsouzen k nekonečným oscilacím, takže by , možná, nedošel vůbec nikam. „Překlopení“ ze šedé  zony, ve které jsou původně obě skýtající se možnosti na žádoucí hodnotu „1“pro jednu a nutné „0“ pro tu druhou je tedy dosaženo tím, že je zvolená možnost uměle zkrášlena a přizdobena, zatímco ta odmítnutá je stejně uměle očerněna a znectěna. Jde-li o určité lidské kolektivum, je tato potřeba ještě naléhavější. „Vydá-li polnice hlas nejistý, kdo se bude chystati k boji?“ Lze tedy říci, že toto umělé zkontrastnění je pragmaticky žádoucí a nezbytné. Jeho dlouhodobé následky jsou ovšem mnohostranně neblahé.

            Prvním neblahým důsledkem je to, že se takto posvěcené rozhodnutí oním posvěcením stává absolutním a univerzálním předpisem a směrnicí. Ti, kteří nevědí, že posvěcení bylo pouze pragmatickým tahem, jsou ochotni se se za jedinou správnost dané volby i bít. Místo toho, aby jistá jednostrannost zvoleného rozhodnutí byla příště vyrovnána tím, že, šlo-li se na jednom rozcestí vpravo, šlo by se k zachování směru na dalším vlevo, v duchu první posvěcené volby nutno jít opět vpravo, což postupně vyústí v zoufalý pohyb v bludném kruhu.

            Druhým neblahým důsledkem je zmatení pojmů, protože rozhodující a posvěcující instituci začne více záležet na autoritě její posvěcující moci než na reálném stavu a cíli, takže kritika cesty, nezřídka již očividně bludné,  je chápána jako kritika oné posvěcující ideologické moci. To ovšem jakoukoliv korekci velmi komplikuje.

            Následkem nutnosti zvýraznění rozdílu je i existence závazných a posvěcených seznamů správných a škodlivých myšlenek, které brání jakémukoliv rozumnému hledání řešení mimo referenční rámec těch posvěcených ideí. Existence „seznamů škodlivých myšlenek“, ať již jakkoliv opodstatněných, vyústí vposledu v to, že se takový seznam stává sám předmětem sváru i uctívání, a lidé kolem něj se přestávají řídit svou vlastní moudrostí, citem či rozumem.  Odtud pak dále  povstává jediná možnost, kterou je násilný zvrat. Ten ovšem posléze vyústí v nový posvěcený seznam správných a škodlivých myšlenek, a celá komedie se bude znovu opakovat.

            Co z toho vyplývá? Prvým zdravým krokem člověkova myšlení by bylo konstatování oněch zákonitostí, které vedou v důsledcích právě k této neblahé myšlence, že myšlenky je možno trvale a definitivně třídit. Odtud vede cesta, a to nejspíše cesta osvěty, k tomu, aby odmítnuté, resp nezvolené řešení nebylo znectěno a démonizováno, nýbrž dočasně odstaveno jako rezerva nebo alternativa. Dělení myšlenek na správné a špatné se ovšem neodehrává pouze v rovině myšlení. Jak kdo zachází s myšlenkami, tak zachází i s lidmi. Škodlivost uvedených myšlenkových postupů je tedy dalekosáhle závažnější. Budiž to tedy řečeno takto: k této situaci (otázce, problému) je přiměřenější tato myšlenka (tento člověk), k jiné to bude jiná (jiný). Zde právě, v onom spojení vztahu k myšlenkám se vztahem k lidem je založena strécovská lidskost, jakožto jeden z  pilířů. Jedno přísloví říká výstižně: I ten nejkrásnější nos je krásný pouze na svém místě. Ano, představte si tu zrůdnost, kdyby byl jinde. S myšlenkami je to nejinak.

            Ušlechtilé strécovství ovšem naprosto nepředpokládá, že by všechny myšlenky, které jsou schopny se zrodit v lidské hlavě, byly stejně dobré. Člověk je schopen myšlenek vpravdě nehumánních, ba přímo zvěrstev. Vyprávěl mně známý vinař, že u něj ve sklepě jeden návštěvník z jednoho velkého města pil víno přímo z karafy. Strécovství jistě diferencuje, odmítá však zavedenou praxi inkvizičních seznamů. František Vymazal říká, že životním posláním některých lidí může být i to, že poskytují odstrašující příklad. Vítězství nad nehumánní myšlenkou nespočívá v tom, že se zakáže, nýbrž v tom, že se vědomě vedle ní postaví jiná, vyrostlá z pozitivních hodnot a kvalit strécovské humanity, čerpající látku i inspiraci na přepestré louce evropského i světového pokladu filosofiie a náboženství. Ta nehumánní by však měla zůstat ve vědomí a být připomínána jako memento, čeho všeho je člověk schopen. V žádném případě by jí neměl být dodán sladký punc zapovězeného ovoce, ale o tom bude řeč dále….

Druhá škodlivá myšlenka: Myšlenky je možno potírat potíráním. Zde se opíráme o myšlenku Františka Vymazala, pravící: Mínění je jako hřebík. Čím více do něj bušíš, tím hlouběji ho zatloukáš.

Evropská praxe manichejského zacházení s myšlenkami, třídící je nemilosrdně na správné a škodlivé, vyústila do toho stavu, že se potírání myšlenek, prohlášených za škodlivé, stalo relativně samostatným oborem propagandy, osvěty i práva. Potírání odmítnuté varianty se děje několika způsoby, majícími společné především to, že se dotýkají jejich nositelů. Zacházení s myšlenkami a zacházení s člověkem se zde zcela prolíná. Myšlenka, na které je nutnost násilného potírání alternativ k zvolené myšlence postavena, má několik zdrojů, přičemž nejlepší bude začít od toho nejméně zjevného. Myslím, že je to myšlenka z dílny F. de la Roschefoucaulda, totiž že lidé mnohem raději za nějaké náboženství bojují, než by dodržovali jeho příkazy. Myslím, že tento motiv má největší a zcela aktuální dějinotvorný význam. Obecně lidsky je člověku mnohem milejší a bližší vzít meč a jít proti komukoliv bojovat, než změnit své myšlení a stát se jiným člověkem, jak by to náboženství obvykle od člověka žádala. V evropské kultuře je už dávno nastavena a domácky zabydlena představa, že mordování jinověrců je bohulibým činem. Ano je tomu dokonce tak, že bývá a je nějakou třeba trochu snesitelnější formou řečena tato myšlenka: „Ano, budu akceptovat vaši ideu, ale dovolte mi za ni rovnou začít bojovat:“ Ostatně, to vyslovil i G.B. Shaw: Konvertité svoji novou víru obvykle přehánějí. Ano, oni potřebovali „bojovat“, a hledali, až našli, jakousi „legitimní“ platformu. František Vymazal to vyjádřil již před 100 lety z trochu jiné strany – „Dnes každý, kdo jen trochu může, mluví ve jménu nějaké myšlenky“. Je pochopitelné, že si vybere právě tu, která ladí s jeho zájmy, sympatiemi nebo nenávistmi. Možná však, že by lecjakou myšlenku bylo lepší mít tohoto člověka mezi svými nepřáteli, než ho mít takto „na své straně“.  Tak se křesťanství celkem rychle zvrhlo v boj proti pohanství a kacířům,  socialismus v boj s buržoasií, demokracie v boj proti totalitě. Boj proti škodlivým myšlenkám! Ano, jak bylo řečeno, my stále proti něčemu bojujeme. Je to člověku mnohem bližší než tvořit a budovat.

            Druhý aspekt, činící tuto cestu kontraproduktivní, spočívá v lidské mentalitě. Bojovat proti myšlence –  na tom na první pohled není nic nápadného, člověk může celkem úspěšně bojovat proti nemoci, může bojovat s mravenci v kredenci nebo proti vlhkosti ve zdi. Bojovat proti myšlenkám je něco úplně jiného. Stalo se totiž snad někdy, že by kdo odložil své myšlení na základě vnějšího tlaku? „Čím více stát lidem hlavy vyrovnává, tím různější jim rostou“  Signifikantní je tento zaslechnutý výrok: „Ti do mě tak hučeli, že jsem si teprve tam uvědomil, že mám pravdu“. Nejsou zaznamenány případy, že by někdo opustil své myšlení právě a jenom proto, že mu ho někdo zesměšňuje nebo vyvrací. Je možné, že se pragmaticky na oko stáhne, ale to je asi tak všechno. Český člověk navíc tuší v jakémkoliv vrchnostenském nařízení zradu, takže bude mít vždy tendenci považovat nositele vrchností pronásledovaných myšlenek za spasitele a jejich ideu za tu hledanou spásnou Pravdu. Být pronásledován pro myšlenku, to je úžasná reklama a rekomandace, a k slávě se právě tak dostalo mnohé i mnohý, po kterých by jinak neštěkl pes.

            Připustíme-li hypoteticky, že může být někdy nutnost některou myšlenku dočasně a relativně „upozadit“, je potom nějaká cesta? Pomineme-li zcela utopickou možnost někomu vysvětlit, proč ta či ona myšlenka není z nějakého důvodu nebo v dané situaci (sic!) ta pravá, zbývá ovšem pouze via negativa: onu myšlenku zavést povinně do škol, učit ji bezduchým biflovacím způsobem, zkoušet přísně, s důrazem na nejnepatrnější formulační detaily, a nechat ji šířit najatými přesvědčovateli, placenými za počet přesvědčených. Takto bylo již mnoho myšlenek celkem spolehlivě vyhubeno, nebo alespoň znectěno natolik, že přestaly hrát významnější roli.

            Co z toho vyplývá? Mechanistické představy, že myšlenky lze odstranit a nahradit jinými představují v evropských dějinách tzv. repertoárové číslo. Tento kus se hraje v nespočtu kulis a kostýmů, ale děj je stále stejný – i ušlechtilá myšlenka se svou redukcí na pronásledování odpůrců nakonec natolik sama dehonestuje, že posléze připraví cestu k triumfu svých protivníků, které se původně rozhodla potřít, neboť jim opatří reklamu i svatozář. V dalším kole se totéž opakuje v obráceném gardu. To je perpetuum mobile evropského politického myšlení.

Třetí škodlivá myšlenka:  Odlišné je kladeno proti sobě místo vedle sebe. Přímo tak to František Vymazal také vyjádřil: Lidé kladou proti sobě to, co by měli klást vedle sebe. Klást dva odlišné názory do konfrontačního postavení „proti sobě“ má rovněž nejen několik dobrých důvodů, ale stejně tak, jako ostatní škodlivé myšlenky, několik neblahých důsledků. Podívejme se však nejprve na jistý legitimní základ takové praxe. Jde o to, že se nezbytnost volby (vlevo nebo vpravo) aplikuje i na myšlenky, které jsou zatím pouze teoretickými možnostmi, nalézajícími se spíše v akademické rovině uvažování, kde o žádnou nutnou a konkrétní okamžitou volbu nejde. Je-li před člověkem jídelní lístek a stojí-li nad ním vrchní,  je nutno, aby si vybral mezi řízkem a vepřovou se zelím. Pokud však uvažuje o svém obědě, který si dá za týden, mohou figurovat obě možnosti pokojně vedle sebe, a klidně se k nim mohou připojit i další.  Tato nenáležitá manipulace s myšlenkami může znamenat až úplné popření smyslu a ceny obou. Pro poučení bych tentokrát sáhl do Bible. V ní lze nalézt místa, na kterých je člověk zavazován k poslušnosti vrchnosti – Pavlův list Římanům, kap. 14 – stejně jako jsou v ní místa, na kterých člověk deklaruje svou nezávislost na panovníkovi, jak to nalezneme např. u proroka Daniele. Běžné je zde, žel, právě to zacházení, při kterém je buď jeden nebo druhý případ absolutizován (podle potřeby), nebo jsou postaveny konfrontačně proti sobě, což znamená praktickou anihilaci obou –  „v Bibli jsou v této otázce rozpory“.

Pro připomenutí – o Talmudu se říká, že je jako rozbouřené moře, a klidně v něm jsou zapsány vedle sebe i výroky zcela protichůdné.

Další nešťastná aplikace této škodlivé myšlenky nastává tehdy, když se do kontrapozice kladou dvě informace, přicházející po sobě v určitém časovém sledu. O tom, jak je to nenáležité, nás může přesvědčit jednoduchý  příklad: je-li řečeno „Víc vpravo!“, vztahuje se to pochopitelně k určité situaci a tedy i k určitému směru daného procesu. Je-li o chvíli později řečeno „Víc vlevo!“, neznamená to nikterak popření onoho předchozího pokynu, nýbrž novou, stejně závažnou a pravdivou instrukci, vztahující se k nové situaci, ve které je již obsažena instrukce předchozí. Budeme-li ještě na půdě Bible, pak Pavlův kritický postoj k představě, že křesťanství se projevuje v rozhodující míře a pouze „dobrými skutky“ není v žádném rozporu s epištolou Židům, kde je právě po těchto skutcích jako kritériu víry voláno! Je to prostě jiná situace, volající po této korektuře, přičemž však původní akcent nijak nepozbývá oprávněnost. Stejně to platí i obráceně – akcent na skutky víry vyrovnává jednostrannost důrazu na milost, ale nepopírá ji. Podobně bych ovšem vykládal i další možné „posloupnosti“: Člověk byl až do 18. století definován především povinnostmi – osvícenecky nově položený důraz na práva a svobody je dodatkem, korekcí, a nikoliv zcela novým kurzem, anihilujícím zcela to, co platilo předtím. Podobně je tomu i ve filosofii, kde existuje běžný názor, že slova jednoho filosofa vyvracení slova jiného, obvykle tedy toho předchozího. To lze ovšem vidět i jinak: empirismus koriguje jednostrannost scholastiky, racionalismus koriguje jednostrannost empirismu, a tak dále! Je-li stavěno jedno proti druhému, nastane ovšem katastrofální rozvrat. Řekl bych dokonce, že ono „následující“ nelze stavět proti onomu „předcházejícímu“ ani tehdy, kdy to tak třeba i ten autor toho „následujícího“ myslel. Jemu se věci pravděpodobně právě takto jevily, my však máme používat poněkud širší pohled.

Kladení odlišných myšlenek do kontrapozice je tedy v podstatě zaviněno jejich vytržením z kontextu a absolutizací, kterou neměla na mysli ani autorita, která daná slova pronesla. Pro ilustraci těchto vztahů kdysi koloval takový obraz: Otec má dvě dcery. Jedna je „do větru“, stále by vymetala kluby a diskotéky a o nic seriózního a zodpovědného ani nezavadí. Druhá pouze sedí nad knihami a ze samého studia je popelavá a  krátkozraká. Tu otec bude tu první nabádat, aby si jednou sedla a začala něco pořádného dělat, zatímco tu druhou požene od těch jejích knih na tancovačku. Jsou jeho pokyny v rozporu? Ani v nejmenším. Není v nich žádný rozpor, vnímáme-li ovšem celý kontext, a je možno je položit vedle sebe.

Toto vzájemné postavení odlišných informací do iuxta-  místo kontrapozice je ovšem mnohem náročnější, a jde zde o často zmiňovaný a vnímaný rozpor mezi duchem a literou. Tomu také odpovídá již minule pojednaná metoda nápravy, založená nikoliv na „odstranění“ něčeho nenáležitého, nýbrž na „doplnění“ tím, co dané věci či situaci k jejímu rovnovážnému stavu chybí. Ježíš deklaruje své dílo „nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit…“

Konfrontační řazení myšlenek je ovšem i produktem myslí, vyznačujících se příliš vyvinutým smyslem pro pravověrnost. Jsou to lidé, kteří jsou přesvědčeni, že každá situace má toliko jedno správné řešení, což znamená, že všechna ostatní jsou špatná. Ze dvou možností je tedy v tomto pojetí nutně jedno „správně“ a druhé „špatně“. Pozoruhodnou myšlenku jsem četl v radách, které jeden ze švédských  králů Karlů udílel svému synovi, aby ho připravil na převzetí královské živnosti. Říkal mu: „nejdůležitější větou v politice je –anebo tak“. Znamená to schopnost uchopit a položit odlišné vedle svého názoru jako další možnost, inspirativní variantu, alternativu, a tak podobně. Kladení myšlenek proti sobě je zhoubné ještě z dalšího hlediska. Páter Halík vyslovil jednou pozoruhodnou myšlenku: „Kdo zná pouze jedno náboženství, nezná žádné“.  Podobně to platí ovšem i o filosofických, politických a ekonomických učeních. Zde je ovšem patrná těsná souvislost této škodlivé myšlenky s první i druhou – násilné rozdělování i potírání začíná právě „postavením proti sobě“

Praktickým historickým příkladem vzácného konstruktivního pojetí těchto vztahů byla misijní metoda, kterou v 17. století uplatňoval v Číně jezuitský řád. Místo boje proti taoismu a konfuciánství misionář Matteo Ricci a jeho druhové doplňovali to, co dle jejich úsudku tyto koncepce potřebovaly, aby byly v souladu s křesťanstvím. Říkalo se té metodě „akomodace“.  Také jim to bylo brzo zatrženo. Odlišné v Evropě vždy stojí proti sobě!

Co z toho vyplývá? Se zajímavým mimoděčným příkladem juxtapozičního přístupu jsem se setkal poprvé u fenoménu, který se v knihařství nazývá „konvolut“. To si někdo své ekonomické a filosofické příručky nechal u knihaře svázat, a aby ho to přišlo levněji, nechal si je svázat do jedněch desek všechny dohromady. Vznikla tak zvláštní krásná kniha, kde byl Engels vedle Friedmana, Voltaire vedle katolického Suaréze atp. Seříznuty na jeden formát tam svázány k sobě představovaly v jedněch společných deskách cosi kvalitativně dokonalejšího, moudřejšího a krásnějšího, než by byl nějaký jejich součet v odděleném stavu. I Bible je vlastně konvolut, protože i v ní jsou knihy různých původů, zaměření i žánrů.  Mělo by se to tak dělat cíleně a programově. Možná by se to mělo zavést i povinně, což znamená, že by se to mělo zakázat.

4. škodlivá myšlenka: Moudré je to, co dělá člověk s vážnou tváří. Tato škodlivá myšlenka se nevyskytuje stejnou měrou v celé západní kultuře. Její hojnější výskyt patrně možno zaznamenat u některých národů tzv. západní Evropy, možná neprávem by sem někdo zahrnul Němce, a naneštěstí se vyskytuje také právě u národů slovanských. Vážnost je výrazovým prvkem, který měl původně rovněž své dobré opodstatnění. U předkřesťanských germánských šamanů a druidů byla ponurost a vážnost signálem, že jde o věci, přesahující hranice každodennosti, jinak řečeno, že jde o věci, mající cosi společného s bohy a nadpřirozenem vůbec. Vážný, tragický a hrozivý výraz sugestivně působí na posluchače tak, že přikládají sdělené informaci závažnější význam, než jaký by jí přisoudili bez toho. Vážnost také psychologicky blokuje námitky, diskusi a pochyby.

Tento ryze vnější výrazový prostředek však postupně svoji roli dohrál a vyprázdnil, takže rozvinutější metafyzické systémy na něm již nestavějí. Hebrejská zbožnost je radostná, a účast na kultu nese přímo označení „radovat se před Hospodinem“.  Ano, humor má zvláštní schopnost, jak to vyjádřil Miroslav Horníček: Mám rád humor – blbost se v něm neschová. Vážně řečená blbost může vypadat dokonce duchaplně, humor možnost tohoto převleku neposkytuje. Toto stanovisko je ovšem u nás spíše ojedinělé, a klam, při kterém je blbost servírována s vážnou tváří jako přímo z nebe spadlá moudrost, stále dobře zabírá. Nejúžasnější shrnutí přínosu humoru jsem nalezl v knize Benjamina Kurase, nesoucí název Tao smíchu. Vzhledem k tomu, že humoru bude věnována některá příští extenze, omezil bych se na výčet několika předností, které autor uvádí.

Humor osvobozuje z tragických nebo stresových situací

Humor pomáhá překonat strach

Humor uvolňuje stress

Humor léčí

Humor oživuje laskavost, shovívavost, toleranci, velkorysost, štědrost a šarm

Humor vrací do života radost a hravost

Humor zbystřuje pozornost a posiluje vnímací schopnosti

Humor usnadňuje sdělení, které by jinak bylo nejasné a složité

Humor zbavuje práci jednotvárnosti

Humor sbližuje lidi

Humor motivuje

Humor vytváří příznivou atmosféru v mezilidských vztazích

Humor je nástrojem užitečné klasifikace soupeřů a protivníků

Stejně inspirující je i desatero sebevážnosti, aneb jak přijít o humor snadno a rychle:

Nadměrná očekávání, kladená na sebe i druhé

Víra v šablony, podle kterých by se lidé měli chovat

Pocit ublíženosti, pokud se k nám tak nechovají

Domněnka, že život je a měl by k nám být fair

Přesvědčení, že jsme lepší než jiní

Potřeba mít za každou cenu pravdu, znát pravdu, bránit pravdu, šířit pravdu a chtít, aby tato pravda zvítězila.

Vnímat pouze jedno možné řešení dané situace, případně dvou, z nichž jedno je dobré a druhé poraženecké

Ochota nechat se manipulovat většinovými domněnkami a doktrínami

Přijmout filosofii, která je vzpourou mužského pubertálního ega proti řádu vesmíru…

To vše píše Benjamin Kuras, a můj náhled s tím jeho značně koresponduje. (čtenářům zde mohu prozradit, že jsem zde původně napsal „dávám mu za pravdu“. Opravil jsem se však, protože to, že mé názory se s jeho kryjí, s Pravdou v jejím vznešeném smyslu nic společného nemá) Nejen, že těmito cestami patrně člověk úspěšně připraví o humor sebe sama, ale, dost možná, i lidi kolem sebe, a to v okruhu nejméně 10 anglických mil.

            Ano, všechny tyto body ukazují kolosální význam, jaký má pro život humor, a jak tragická je představa, že moudrost je ve vážnosti. Každý bod těchto výčtů totiž zároveň umožňuje vyvození toho, jaký deficit nastane vymýcením humoru ze života.

Poukázal jsem na to, že vztah k humoru jakožto součástí životní filosofie a komunikační praxe není u všech národů stejný. Obávám se, že český člověk se zde pohybuje spíše ve spodní části pomyslné tabulky, spíše v oblasti deficitu. Sveřepost politických hádek, zcela úpadková a nenávistná dikce diskusních příspěvků v internetových diskusích, to vše se mně, mimo jiné, jeví jako potvrzení toto chmurného hodnocení. Zde je ovšem poslání strécovství přímo úhelné.

Co z toho vyplývá?

Vede-li tě krákající havran, dojdeš k mršině, říká jedno arabské přísloví. Lidé bez humoru budou statisticky vždy blíže fanatismu, manichejství, a právě to je předmětem ona Kurasova testování:  zjistěte si, jak na tom v tomto smyslu váš komunikační partner je, abyste zbytečně neplýtvali časem – čím méně humoru, tím méně je obvykle schopnosti pochopit odlišné stanovisko a vést diskusi, která by byla vpravdě hledáním a měla tedy smysl. Úvodní vtip, který je v Americe takřka povinností, je velmi dobrou praxí. Je jím řečeno, a to sobě samému i posluchačům, toto důležité a závažné sdělení: „Já vám nyní řeknu svůj názor, a vy si s tím dělejte, co chcete“: Takto a v této rovině  je možno mluvit a domluvit se takřka s každým, a na půdě strécovské univerzity to je běžné.

5. Škodlivá myšlenka: To, o čem je člověk skálopevně přesvědčen, je Pravda.  František Vymazal to vyjádřil takto: Onehdy jsem byl přesvědčen, že je úterý. Bylo pondělí. Teď vím, co je to přesvědčení.  I zde máme co činit s jistou národní anomálií – myšlenky jsou u nás, jak upozorňuje český filosof Václav Bělohradský, nábožensky vyznávány. Na tom se nezdá být nic špatného, zejména jistě u myšlenek a přesvědčení, majících podobu náboženské víry. Zde by člověk řekl, že právě ono „vyznávání“ je naopak žádoucí ctnost. Věc má ovšem hlubší příčiny a souvislosti, které je dobré si objasnit.

Na samém počátku tohoto neštěstí je nediferencovaný vztah k různým úrovním myšlenek a přesvědčení. Zrcadlem nám mohou být staří Řekové, jejichž pestrý svět náboženských kultů a představ měl tři patra. Nejnižší patro představovalo náboženství osobní, soukromé, individuální. Zde panovala naprostá svoboda, a i v jedné rodině mohl být každý ctitelem jiného božstva. Něco jiného bylo náboženství, spojující určitou lidskou pospolitost. Kult předků byl pochopitelně společný a v jistém smyslu závazný pro všechny členy rodiny, protože v něm byla obsažena i vzájemná úcta a vědomí sounáležitosti jejích členů. To pak analogicky platilo i pro náboženství obce – úctou k božskému ochránci se probouzelo, posilovalo a manifestovalo vzájemné pouto obyvatel města, bez kterého by se obec stala nepříteli vydaným navzájem zápasícím klubkem. Nu a posléze, kdo chtěl, mohl si dopřát i náboženství filosofické, které hledalo vyšší společné kořeny všech náboženství, a ty dokázali vyjádřit v pojmech poměrně nenáboženských, jako je „nutnost“, „sudba“ a podobně.  Běžně se ovšem myšlení pohybovalo v oněch dvou patrech – náboženství osobní a náboženství obce. Tato dvě patra byla jasně odlišena. Lišila se i tím, že náboženství obce bylo z poněkud „jiného materiálu“ a skoro to nebylo ani náboženství v pravém slova smyslu.

Vývoj v našich zemích a v Evropě vůbec je poněkud zvláštní, protože rozhodující a jistě pokročileji strukturovaný systém pochopení světa k nám přichází v podobě křesťanství, které bylo postaveno do role obecního, státního náboženství, a bylo také i šířeno „zvrchu“ či „zhora“,  v podobě vrchnostenského nařízení, které bylo kontrolováno a odchýlení se od něj bylo trestáno. Pro tuto roli nebylo křesťanství  jeho zakladatelem koncipováno, je to totiž, v řeckém schématu viděno, typické náboženství osobní.  Jeho „zestátnění“ vnese do všeho naprostý zmatek. Po tomto zestátňovacím zákroku je uplatňována jeho nesmiřitelná „jedinost“, takže jeden a tentýž systém má být pak tedy zároveň náboženstvím státním i osobním, což nelze. Odtud pochází nejen běžná praxe „formálního náboženství“, ale posléze i atheismus.  Tento úředně zavedený stav  totiž nemůže změnit to, co je normální a přirozené – každý člověk má ve své mysli ještě svůj vlastní obraz světa, své vlastní, jedinečné a neopakovatelné náboženství či filosofii. I kdyby to bylo křesťanství, bude mít poněkud jinou podobu, než jakou má ve své státně oficiální formě. Odtud i přitažlivost a obliba herezí. Tato okolnost, která v Řecku byla považována za normální a byl pro ni legitimní prostor, se u nás tedy stává trvalým psychologickým, sociologickým i politickým problémem. Stát se cítí kompetentní určovat, co si poddaní mají myslet, předepisuje jim to v katechismově podaných souborech správných otázek a správných odpovědí. Poddaní na tuto manipulaci odpovídají různě a v závislosti na mnoha dalších psychologických i sociologických okolnostech. Jednou z možných a zcela přirozených reakcí je ovšem tedy  i  „vyznávání svého osobního přesvědčení“. Podle již probrané zásady, že i relativní rozdíl má v lidském myšlení tendenci stát se absolutním je již toliko krůček k tomu, aby člověk svůj názor a své vidění světa povýšil na jakousi vnuknutou pravdu, vůči které má jasné povinnosti – bránit ji, šířit ji, a přivést ji k vítězství. K tomuto vývoji napomáhá i to, že daný člověk ví, že mu jeho „osobní náboženství“ nebude tolerováno, a vidí tedy jedinou možnost – „prosadit ho kolem sebe“. A to je vlastně „vyznávání“.Tento stav ovšem v lidské společnost způsobuje celou paletu druhotných poruch a škod. Člověk tedy nalézá ve svém osobním přesvědčení kus své žádoucí identity, ovšem zachází s ní způsobem, jakým s ním zachází náboženství vrchnostenské – chce ho postavit na jeho místo. František Vymazal to vyjádřil takto: Volá po svobodě, aby ji jiným diktoval. Je to celkem přirozený ofenzivní způsob sebeobrany. Ano, lze říci – v převratech jde o snahu prosadit své osobní náboženství jako náboženství státní, místo onoho stávajícího. Možnost paralelní, tolerantní a doplňující se existence náboženství státního a osobního zde není známa, a onen ofenzivní způsob prožívání svého osobního náboženství přežívá i tehdy, když dnes již ani žádné státní náboženství vlastně neexistuje.

 Zde bych tedy viděl kořeny toho, že „osobní přesvědčení“ na sebe bere význam tak zveličený.  S člověkem, přesvědčeným o své pravdě, je ovšem komunikace nesnadná až nemožná. Tato myšlenková poloha se navíc často spojuje s jednoduchým černobílým manichejstvím, takže takto pocitem své vnitřní pravdy postižený člověk nezřídka vnímá jako zradu na oné pravdě i to, že by se o ní vůbec s někým bavil, budiž mi rozuměno, že by se bavil a diskutoval o ní, kdy by bylo nebezpečí, že o ní bude někdo moci zapochybovat. Hlásat ji na všech rozích je pak ovšem přímo povinností. Na toto pojetí navazuje kult mučedníků, neboť při troše snahy je takto možno se stát mučedníkem doslova snadno a rychle, jak podle Vymazala.

František Vymazal ovšem v souvislosti s osobním přesvědčením vyslovuje ještě jednu zásadní myšlenku: Nezajímají mne tvoje názory, ale to, co z tebe dělají.

Co z toho vyplývá?  Zde je nejprve nutno si ujasnit, co je to „strécovství“ v kontextu předestřeného schématu osobního přesvědčení a státního náboženství. Strécovství není jedno ani druhé, ve strécovství je totiž obsaženo toto prastaré schéma samo. Strécovství v sobě nese dávnou rozšafnou moudrost, schopnou rozeznat a rozlišit, které myšlenky patří k vnitřnímu chodu strécovy mysli, po kteréch nikemu nic néni,  a tím co je pro foro externo, kde ovšem moudrý stréc ví, že to móže bét i jináč, a záleží na domluvě. V této konfiguraci nemůže integrita vnitřního přesvědčení nijak a ničím ohrožena, aniž je nutno ji nějak křečovitě „vyznávat“. Strécovství je operační systém mysli, který je schopen přiřazovat myšlenkám adekvátní významy, adekvátní prostor působení, i adekvátní řazení, ordinaci a subordinaci. Strécovství není proto vázáno na žádný určitý světový názor – v tom je jeho vysoká a přímo humanisticky futuristická cena.

Strécovství, možno ovšem rovněž říci, je v jistém smyslu a do jisté míry osobní přesvědčení, které stréc či tetina především uchovávají v hranicích své vlastní mysli, jako vnitřní povzbuzující a integrující myšlenkový doping. Strécovství je celkem nemisijní, a adepti musí projevit velkou dávku úsilí, aby se jim podařilo některého stréca či tetinu uhranout natolik, aby podstoupil celý složitý postup, tedy proces potřebný pro zařazení mezi promočené. Dobrá věc se má chválit sama, a křečovité náborové akce budí vždy oprávněnou nedůvěru. Stréc předkládá své názory a náhledy spíše jako kuriozní nápady, kterými také zpravidla jsou. A proto se stréci nakonec obvykle strefí, neboť sama skutečnost našeho bytí není logicky rozumná, nýbrž je kuriozní, dada- i patafyzická. Strécovství je, možno rovněž říci, vzhledem k realitě jsoucna jeho adekvátní metafyzikou. Strécovské přesvědčení je strécovské přesvědčení, nikoliv Pravda. Pravda je, že diamant je tvrdší než sklo a mráz vyhání vlky z lesa. A ještě jedna myšlenka Františka vymazala na závěr tohoto kardinálního bodu: Copak papež. U nás je neomylný každý mamlas.

5. Škodlivá myšlenka:  Jedna a tatáž věc nemůže nějaká zároveň být i nebýt. Význam výrokové logiky v lidském myšlení a životě  František Vymazal postihl touto glosou: Člověk, který by se v životě řídil přísně logikou, by se nutně dostal do jistého zařízení. Na mysli měl Moravský zemský blázinec v Černovicích. Ano, výroková logika a její pravidla by měla být v mysli doplněna vědomím, že platí právě pouze v jistých mezích a vztazích. Je pochopitelné, že tento základní pilíř výrokové logiky – jest nezpochybnitelnou jistotou, že nějaká věc nemůže v jednom určitém smyslu zároveň nějaká být i nebýt, (na čemž je založen jak zákon sporu, tak zákon vyloučeného třetího), nechceme jednoduše škrtnout. Je důležitým nástrojem instrumentálního rozumu, kterému stačí podobné jednoduché a schematické pravdy. Vedle instrumentálního rozumu, který je doslova instrumentem, sloužícím k uspokojování člověkových potřeb, však podle Maxe Webera člověk má (nebo by mít měl) i rozum, který se nazývá substanciální, a pro ten platí poněkud jiná pravidla, mající své základy spíše v myšlení orientálním. V substanciálním rozumu, který je schopen odstupu od sebe sama a svých cílů, a který je schopen zakoušení a respektování rozdílu mezi vlastním obrazem světa a tím, jak se svět jeví jiným (tuto roli plnilo v Řecku filosofické náboženství) platí, že věc může být nejen pouze: 1. A –(např. černá) nebo 2. ne-A (ne-černá), ale může stejně dobře být i 3. A i ne-A (černá i nečerná), 4. ani A, ani ne-A (ani černá, ani nečerná). Takto se věc tradovala od Maxe Webera, dokud jeden nejmenovaný stréc k tomu nedodal to, co je srovnatelné s Aristotelovou pátou esencí. Tušili jsme, že moravský stréc bude vidět dále, a stalo se! Onen stréc na tento výčet čtyř možností, se kterými dle Webera pracuje substanciální rozum, prohlásil: „Je ještě možnost pátá, a to černé na bílém, tak to mám od dochtora“

Je ovšem smutnou skutečností, že evropské myšlení je založeno především či dokonce výlučně na rozumu instrumentálním, takový je rozvíjen v našem školství (krom Univerzity velkomoravské!) a také i ve všech společenských vědách, které právě na jeho používání svůj nezřídka pochybný vědecký status zakládají. Rozvoj strécovského myšlení a substanciálního rozumu, což jedno a totéž jest, to je osnova strécovského vzdělání. Jedna a tatáž věc tedy v sobě obsahuje jak své vlastní potvrzení, tak popření, jak se to lidově říká na Vysočině.

Co z toho vyplývá? Mnoho životních omylů a proher pochází odtud, že člověk příliš věří v objektivní platnost logických zákonů. Věci však nedbají zákona totožnosti a aniž by se změnily, stanou se něčím úplně jiným, a to již třeba tím, že se změní jejich kontext nebo pozadí. Věci mají pod tenkou slupkou své zdánlivé určitosti skrytu svou naprostou jinakost, kterou jsou schopny odhalit v nejneočekávanější chvíli. To je zároveň dobrá i špatná zpráva, ale pro člověka, který o tom neví, je setkání a  srozumění s tím jednoznačně zprávou dobrou. Bude ušetřen mnoha bolestných rozčarování, pramenících ze setkání s tím, že věc může v jednom a témže smyslu nějaká zároveň být i nebýt.

7. Škodlivá myšlenka: víc hlav víc ví. K tomu říká František Vymazal toto: Sejde-li se mnoho moudrých lidí, provedou snadno nějakou hloupost. Zde je ovšem objevení dobrého důvodu pro víru v tuto představu jednoduchého sečítání individuálních rozumů a moudrostí zcela jednoduché, neboť dokonce těch důvodů může být i několik.

Problém je v tom, že to takto lineárně a aritmeticky jednoduše nefunguje a množina sta lidí, obdařených určitým průměrným stupněm moudrosti, nebude bytostí stokrát moudřejší než běžný jedinec. Svolávání sněmů a podobné akce, při nichž bylo shromážděno co nejvíc lidí, měly, soudím, především ten dobrý smysl, aby všichni zainteresovaní byli při tom, a to především proto, aby to důležité, k čemu se tam „došlo“, se jim nemuselo složitě a krkolomně oznamovat. „Došlo se tam k tomu“ jsem dal do poněkud zlehčujících uvozovek proto, protože k tomu se nedošlo tam, ale někdo to tak rozhodl jinde a dávno předtím. Ponechat však přítomným pocit, že k tomu došli i oni, bylo součástí hry – nepochybně onen pocit hrdosti na to, že i oni jakoby spolurozhodli, posílil a povzbudil jejich ochotu dané rozhodnutí naplnit.

Vzájemný vztah mezi počtem rozhodujících a kvalitou rozhodnutí má totiž asi takový průběh: Pokud dejme tomu ze stohlavé množiny lidí o určité věci rozhodne jeden, předpokládejme, že kvalifikovaný, pak bude mít jeho rozhodnutí kvalitu, řekněme, 70 %. Bylo by dobré, kdyby se spojil s dalším kvalifikovaným, a spolu by dosáhli dejme tomu 80 %. Přišel-li by ještě třetí, vyskočila by kvalita rozhodnutí třeba až na 85 %, kde by však setrvala, i kdyby přizvali ještě čtvrtého. S pátým by však začal pokles znovu na 80 % a při 60 rozhodujících by tato kvalita byla nějakých 45 %, nu a při všech a celých sto by se to tetelilo na 30 %. Od 4 dále začnou totiž působit zcela jiné mechanismy a pohnutky –  když ten blbec přede mnou řekl bílé, tak teda schválně černé…

Problém lidské společnosti spočívá pochopitelně v tom, jak omezit počet rozhodujících jedinců na jejich optimální počet, protože stabilní a systémově čisté a logicky zdůvodnitelné  jsou pouze monarchie – jeden, nebo demokracie – všichni.

Mezi škodlivé myšlenky jsme zahrnuli i myšlenku přesně opačnou, tedy pravíci, že méně hlav více ví. Takto mechanicky uchopeno znamená i toto pravidlo nerespektování psychologických a sociologických souvislostí rozhodování. Existují narcistní jedinci, u nichž je představa výlučnosti založena na povýšeném pohrdání všemi ostatními, což je ovšem rovněž nestrécovské. Může být, že má pravdu jeden proti všem, ale to se stává průměrně jednou za 3000 let, a pro toto tisíciletí je to, myslím, ještě stále vyčerpáno jedním potulným ukřižovaným učitelem z Galileje.

Co nám z toho vyplývá? Kvalita rozhodovacího procesu má své optimum v nesnadno   definovatelném bodu počtu rozhodujících, spíše však leží v menších hodnotách, oscilujících kolem 4 – 6. Problém omezení počtu rozhodujících na rozumný počet je ve strécovské mysli založen na několika předpokladech. Jednak – stréc či tetina jsou natolik moudří, že ví, že čím více lidí rozhoduje, tím déle to trvá a tím za větší rovno jejich rozhodnutí stojí. Za druhé, stréci i tetiny si věří, a to i v tom, že ti rozhodující mají na mysli i jejich zájmy a náhledy, o kterých jsou vzájemnou komunikací dostatečně zpraveni. A posléze, moudrý stréc i tetina dobře vědí, o čem konkrétně oni nemají páru, a nemají potřebu se zviditelňovat před sebou i před jinými tím, že by potřebovali do všeho kecat. Budiž zde připomenuto pouze na okraj, že slovní spojení „moudrý stréc či tetina“ je, korektně a přísně vzato, pleonasmus. Moudrost je obsažena již v označení „stréc“ či „tetina“, a spojení „nemoudrý stréc“ by pak bylo čiročiré contradictio in adiecto.

Závěr a shrnutí

            Co z tohoto všeho vyplývá, a jak s tím zacházet? Tato látka nemá ani povahu matematiky či algebry, kde jde o dosazení hodnot do neomylných vzorců, ani katechismu, předkládajícího správné odpovědi na správné otázky. Strécovská řeč je vždy „příspěvkem do diskuse“, kde vedle tohoto mého náhledu může existovat i jiný, aniž by muselo být neuroticky řešeno, který je správný. Je to můj pohled na věci, o kterém jsem schopen s kýmkoliv diskutovat i pochybovat, který tímto s jistými rozpaky předkládám, nikoliv „tvrdím“ či „dokazuji“. Svoboda přesvědčení se totiž vztahuje k onomu vnitřnímu, osobnímu přesvědčení, které ventiluji navenek pouze s rozpaky a omluvou. Svoboda přesvědčení, která je součástí vzájemné úcty lidských bytostí, neznamená totiž právo své přesvědčení šířit nebo dokonce vyřvávat a vnucovat, nýbrž právě a nanejvýše pouze takto nezávazně sdělit. Nepředkládám žádnou Pravdu, nýbrž právě a pouze to, co si o těchto věcech myslím. Pokud jde o Pravdu, ta naštěstí, soudím, nesídlí v nějaké lidské mysli, ale kdesi nad námi, a lze ji pouze zahlédnout, nikoliv „vlastnit“. Ta nás ovšem jednou změří. František Vymazal to naznačil v myšlence

Pravda je jako světlo, snadno zhasne, když s ním příliš máváš.

Za Vaši pozornost, námitky, připomínky i podněty Vám děkuje

MUStr. ThMgr. Milan Klapetek

A stejně děkuji i MUTr. PhDr. Daně Linkeschové, CSc. za poutavé a strhující úvodní představení  jednoho krásného kouta Brna, totiž rázovité Líšně.