O tom, že Universita Karlova je přímo hlavní stan moudrosti v naší vlasti, o tom nemůže být pochyb a připomínat to je nošením sov do Athén. Já však mohu tuto samozřejmou jistotu podepřít i poučením, kterého se mně dostalo před mnoha a mnoha lety a které mně pomohlo pochopit mnohé, co by mně jinak tonulo v mlhách a temnotách. Ocitl jsem se kdysi nějak v budově Přírodovědecké fakulty této slovutné univerzity, a tam na dveřích jednoho kabinetu byla cedule s tímto nápisem:
Nebylo mi dopřáno do onoho kabinetu nahlédnout, abych mohl sám sebe a svoji chápavost otestovat, ale to v dané situaci není vůbec podstatné, protože síla zvěsti oné tabulky by nikterak neutrpěla, ani kdyby visela na zdi domu nebo na stromě v lese. Vyjadřuje cosi zcela zásadního, co by mohlo být i akademickým heslem onoho vznešeného ústavu. Jak mně ona myšlenka již roky leží v hlavě, tak stále více vidím, že je to právě ona či něco s ní související, co stojí na pozadí všech konfliktů, sporů a problémů tohoto světa. Rozlišení chaosu a řádu vnímal člověk již v šerém dávnověku jako důležitou hranici, která zároveň odlišovala a oddělovala člověkem obyvatelný, srozumitelný a relativně bezpečný svět od nebezpečné divočiny, ve které člověk neví kde je, co je co a kde na něj z té nepochopitelné cizoty všude číhá nebezpečí.
Proto člověk vymyslel Řád. Ten spočívá už v tom, že věci a jevy mají své názvy, své místo, svoji hierarchii, tedy určení, co je nahoře a co je dole, co je uprostřed a co je na periferii, co je věčné a co je jen na teď. Řád do světa vnesl už mýtus, který dal věcem jejich smysl a význam, ukázal z čeho povstaly, kdo je stvořil a jak to šlo všechno pěkně popořádku dál až k jeho dnešku. Kde to šlo, tak tam také člověk věci podle nějakého pořádku, jehož plán se mu vylíhl v hlavě, přerovnal. Je to pochopitelné. Jak úplně jinak se člověk cítí ve světě, který mu je srozumitelný a kde dokonce může i do jisté míry předvídat, co ta či ona věc udělá, kde ví i co je tam za rohem, co je od čeho možno čekat a na co si dát pozor. I na tu nesrozumitelnou oblohu si člověk alespoň namaloval postavy a příběhy, a i tu si tak osvojil, učinil srozumitelnou a přestal z ní mít strach. Řád, danému člověku vlastní, to je ten svět, srovnaný v jeho hlavě. V takovém světě, který tomu spořádanému plánku v člověkově hlavě alespoň zhruba odpovídá, v takovém světě je příjemno a bezpečno. V takové místnosti je prostě pořádek.
Jenže on může nastat a nastává malér, na který upozorňuje ona cedulka. Člověk může vstoupit do prostoru, kde věci „nemají svoje správné místo“. A nemusí to být jenom ponožky na kuchyňské lince. I to je situace, se kterou se kdysi také počítalo. Člověk měl v mysli, vedle těch svých uspořádaných přihrádek, i jednu, na které bylo napsáno „Tajemství“ či „Nevyzpytatelno“. Měl v tom svém pořádku či vedle něj i takovou kategorii, do které se zařadilo všechno, co z toho jeho pořádku, do kterého měl všechno srovnáno, nějak vybočovalo, nějak ho přesahovalo a nebylo možno to do něj napasovat. V podstatě až do evropského novověku člověk počítal s tím, že tím svým srovnaným poznatelným pořádkem neobsáhne všechno. Bylo počítáno s tím, že bude něco, co se člověku do těch jeho škatulek v hlavě nevejde. Smysl pro to, že je něco nade mnou, co je moudřejší a řídí to také vše moudře, aniž já tomu nutně musím ve všem rozumět, to je podstatou všech náboženství, a je to nakonec obsaženo i ve stoicky chápaném „osudu“ či „prozřetelnosti“. I to, čemu nerozumím, má patrně nějaký smysl a význam. Já v tom vidím sice nepořádek a nenáležitost, ale on to bude řád, který já momentálně nechápu. Jenže, na to vám vědou odkojený člověk už dávno neskočí! Co mu „jeho hlava nebere“, to je jednoduše porucha a neřád, a mělo by to být srovnáno podle jeho latě. Svízel je zde v tom, že tím si člověk připravuje velmi smutný a chmurný život, protože ono se to nesrovná…
Vzpomínám si na jeden zajímavý zážitek z dětství. Šel jsem tak s dědečkem lesem, asi na šišky na topení, a tu on mne upozornil, jak jsou ty stromy krásně srovnány do řad! Já jsem ovšem žádné řady neviděl, ať jsem se snažil jak jsem mohl. Příčina byla jednoduchá. Onen řád byl vidět pouze tehdy, kdy pozorovatel stál na poměrně přesně určeném místě, a to bylo tam, kde stál můj dědeček, a nikoliv tam o těch pár kroků dál, kde jsem byl já. Tento minizážitek se mně hluboce vryl do paměti, a když jsem viděl na UK onu cedulku, okamžitě se mně vybavil. Ono je asi také někdy nutno nalézt to pravé místo, ze kterého lze ten řád vidět a zažít! Moderní člověk je ale tak dokonale zajatcem sebe sama a svého sebestředného egoistického autismu, že při každém setkání s něčím na co ona jeho mapa neštymuje, těžce trpí. Pardon, čo to tárám, on nebude vůbec nic trpět, on vezme flintu a půjde za ten svůj pořádek demonstrovat (pokud tu flintu nemá) nebo bojovat, což přeloženo do srozumitelného jazyka znamená, zabíjet lidi, kteří to mají v hlavě srovnáno jinak, a nebo jsou prostě a jednoduše náhodou v té místnosti, kde on vidí nepořádek.
Člověk cestou dějinami ztratil onu jednu důležitou přihrádku, která vždy doplňovala ten jinak zdravý a nezbytný pořádek v jeho hlavě. Nemá tam onu regulérní přihrádku „nevyzpatatelno“ a „tajemno“, do které by nasypal to, co momentálně nechápe, a co by tím nemusel považovat za nepořádek poruchu a nenáležitost. Skoro bych řekl že jde i o to, postavit se někdy na to pravé místo, ze kterého člověk uvidí Řád i v tom, v čem jinak on i většina lidí vidí jen nenáležitost a chaos. Je to jistě z hlediska vědy krkolomný krok – prohlásit ono neznámo a neuchopitelno za dobré a moudré, a jako s takovým s ním také počítat. Znamená to vposledu i v problémech a nesnázích vidět přirozený lidský osud, příležitost a výzvu, a kdo by si troufal jít ještě dál, ten by ani ve smrti nevidět temný jícen zmaru, ale bránu k oslavenému bytí, a mnohé a mnohé další. To vám ovšem žádný vědec nepotvrdí… Život ve světle takové hypotézy „dobrého řádu, přesahujícího moje myšlení“ vypadá úplně jinak, než když člověk ze své lidské přirozenosti vidí pouze nelad a neřád. Tím nechci říci, že nějaký „nepořádek“ neexistuje. Je ovšem vždy relativní, stejně jako ty řády v našich hlavách, a k závažnému konstatování, že je možno a nutno ho nějak rovnat by bylo třeba velmi kvalifikovaného posouzení, a ne jen to, že se to někomu nelíbí, nezdá nebo mu to ta jeho hlava nebere. On si totiž člověk na tomto světě způsobil nejvíc trápení sám právě tím, že si lidé jako nerozumné děti na pískovišti navzájem rozkopávají bábovičky, pocházející z jiných formiček, které se jim nelíbí.
Ano, ano, každý den několikrát zahlédneme nepořádek. Ale on to v 99,9% případů není nepořádek, nýbrž řád, kterému my nerozumíme. Tato cedule by měla viset už v porodním sále. Samozřejmě žertuji, to čerstvě narozené dítko jistě nemá hned po narození ani pomyšlení na čtení nějakých cedulí. Proto je to potřeba stále připomínat! Proto by taková cedule měla stále někde viditelně viset a její sdělení by mohlo být napsáno i na všem, co je člověku v životě drahé, tedy na bankovkách.
A to když člověk pochopí a přijme, pak to „neznámo“ a „nevyzpytatelno“, ten nepořádek mu nebude důvodem k nervozitě a agresi, nýbrž naopak, bude zdrojem naděje, inspirace a poetických impulzů. A když už tedy třeba někdy půjde něco někam uklízet, bude to dělat s láskou, úctou a bázní, a ne s myslí zatemněnou amokem. Svět mu bude místem radostného přebývání, na kterém z onoho nevyzpytatelného neznáma přicházejí radostné podněty a impulzy, ne hrozba a strach. Jako to, že jsem dnes namátkou a naslepo otevřel knížečku s myšlenkami svatého Augustina a jukla na mne právě tato:
Si comprehendis, non est Deus. –
Když to chápeš, tak to (v tom) není Bůh
A tím je vlastně řečeno něco dost podobného tomu, co měl onen vědec na dveřích svého kabinetu.
MUStr. ThMgr. Milan Klapetek