Je to jistě pouze náhoda, že postavy, jejichž výročí slavíme jsou nyní přinejmenším dvakrát po sobě v jejich osobním životě postavami spíše tragickými, nešťastnými a ne příliš radostnými. Bylo by zajímavé srovnat, kolik čeho objevili lidé pohodoví a šťastní a kolik ti, kteří stojí na opačném konci této pomyslné škály. Nemyslím, že by byli tvořiví pouze lidé na jednom či druhém konci, ale rozhodně platí, že i to, co Jan Amos Komenský nazývá „pres boží“, může být na pozadí velkého díla. To nepochybně platí o Hansi Christianu Andersenovi, jehož pohádky, tak odlišné od těch českých, jsme čítali už v dětství. Zdroj jeho hluboké obraznosti bývá hledán právě i v jeho ne zcela šťastném životě, ve všech jeho traumatech, od jeho nízkého původu, života v materiální nouzi a závislosti na mecenáších, problémech v navazování vztahů a pravděpodobně i nestandardní sexuální orientací, a tak dále a tak dále.
Andersenovy pohádky nepatří k těm, ve kterých jednoduše dobro zvítězí a dětská dušička sladce a spokojeně usne. Některé vůbec nelze ani pro čtení před spaním doporučit. O to závažnější je jejich mýtopoeticky podané sdělení, které Andersen obvykle nechává spíše v náznaku a čtenář nebo posluchač se s tím musí vyrovnat či poprat sám. To platí i o pohádce snad nejznámější – Císařovy nové šaty. Tam je totiž nastoleno téma, které je přímo kardinálním problémem člověka a lidstva. Vystupuje tam pojem „neviditelné šaty“, ale ovšem nikoliv jen tak obyčejné, ale přímo královské, majestát zvěstující a vyzařující! A to je něco, co není jen tak. Lidská společnost, nemá-li v ní panovat právo silnějšího musí mít nějakou hierarchii, řád, který bude ovšem založen na nějakém virtuálním předpokladu, který je, ano, bohužel, neviditelný, právě jako ty šaty. Právě tak neviditelná je i autorita těch, kteří tento řád zastupují.
Lidská civilizace je založena na tom, že některé věci, vztahy budou oděny do neviditelných šatů, které jim budou dodávat důstojnost, cenu a hodnotu. Ty šaty nejsou ovšem viditelné pouhým lidským zrakem, a k tomu, aby je člověk byl schopen vidět a respektovat, potřebuje něco dalšího. Skoro bych řekl, musí mít v mysli „program“, který mu umožní je vidět, podobně, jako může určitým zařízením vnímat jinak běžně neviditelné kosmické záření. Tyto „neviditelné šaty“ byly vlastně tím, co se už dávno objevuje pod různými pojmy – autorita, svatost, oddělenost. Vždy to znamená totéž – ony „neviditelné šaty“ brání do nich oděnou osobu nebo věc před profánním užíváním a zneužíváním, a svým způsobem i před lidovou tvořivostí (a potvořivostí). Nemá-li být lidská společnost řízena a koordinována klackem a bičem, je nutno některé způsoby jednání a ,myšlení „přiodít“ neviditelným rouchem důstojnosti. Myslím, že o tom mluví slova jednoho Římana: „My, Římané, jsme národ, nad kterým nemusí panovat tyran, my jsme schopni si dát zákony, které posloucháme!“ Ano, ty zákony byly u Římanů v jejich očích oděny právě tím neviditelným rouchem důstojnosti (zatímco u nás jsou „papírovým tygrem“).
Problém je však právě v tom, že tyto šaty jsou virtuální, neviditelné, a že je možno v jistém smyslu říci: nepravdivé! To dítě, které v té Andersenově pohádce vykřikne „Král je nahý!“, to je zcela pravdivý hlas „přirozeného člověka“. On ty šaty prostě a upřímně opravdu nevidí! Je to složitější, než se na první pohled může zdát. Když člověk kdysi dávno objevil tuto možnost „virtuálního ovládání“, otevřela se i cesta k zneužití této úžasné možnosti. Neviditelné šaty nadpřirozené důstojnosti bylo možno ušít a pověsit na cokoliv, od loupežníka po národ nebo rasu. Zneužít lze cokoliv. Člověk evropského novověku ze sebe triumfálně shodil okovy středověkých pověr a náboženských iracionálních předsudků (jak je možno ty neviditelné šaty rovněž označit), s tím však vylil s vaničkou i dítě. Brněnský myslitel František Vymazal krásně řekl: „Jeden blázen věří všemu, druhý blázen nevěří ničemu:“ Postoj, vyjádřený asi těmito slovy: „Nemohu přiznat za pravdu nic, co nevidím a nechápu“, což začal propagovat už Rene Descartes, je v jeho době sice zpola oprávněný, avšak i zpola pro jakoukoliv civilizaci smrtelně nebezpečný.
Andersenovy „neviditelné šaty“ jsou trvalým průvodcem a problémem lidské civilizace a kultury. Ty neviditelné šaty něco pozvedají a zvětšují, něco jiného naopak (vzhledem k „reálné“ velikosti téhož) upozaďují a zmenšují. Kultura vlastně představuje svět jevů, právě do takových šálivých šatů oděný. Poslední člověk, sdílející se s druhými a pomáhající jim, žijící pro ně (proexistence) je více, větší a slávy hodnější než loupežník, mající ve svých službách milionovou hordu hrdlořezů. Vždy zde bude napětí, a bylo by chybou toto neodstranitelné napětí nevidět. „Na co si to tu hrajeme, vždyť to přece není pravda!“ – to může být výkřik jak srdnatě heroický, tak infantilně buřičsky destruktivní. Něco takového ostatně zaznívá i v Goethově Faustu:
V tom učenosti vaší vidím trest,
co nehmatáte, to vzdáleno vám jest.
Co nezvážíte, nemá podstaty,
co sami nerazíte, pro vás neplatí!
Jediný společenský systém, který je absolutně pravdivý, dokonale realistický a obejde se bez šálivých „neviditelných šatů“, ideologie, náboženství a jiných „falší“ je divošská banda, řídící se právem a zákonem silnějšího. Což nadto jest, to je vždy výsledek nějakých virtuálních jsoucen, do reality zakomponovaných, nějakých konstruktů a pomyslů, které jsou „nesystémově“ vpašovány do syrové reality. Další problém je v tom, že původci těchto konstruktů v sobě cosi „podvodného“ mají či mohou mít – svůj pomysl vnímají jako součást objektivní reality, a kdo to tak nevnímá s nimi, je vadný. Pro lidi, neschopné vidět císařovy nové šaty mají císaři obvykle pouze tato řešení – opovržení, blázinec, kriminál. Nepomůže však ani jedno, ani druhé, ani třetí. Jeden slogan říká, že politikové se dělí na dvě skupiny. V jedné jsou ti, kteří tomu, co říkají, věří, v druhé pak ti, kteří tomu co říkají nevěří. Slogan říká, že ti první jsou nebezpečnější. Na tom něco je, a ten Andersenův císař patří do té lepší, druhé skupiny, na výkřik onoho dítěte reaguje tím, že jde jako by se nechumelilo dál, neboť připomene a uvědomí, „že jde o království“. Že je nahý, to ví také. Být tatínkem toho kluka, tak mu to doma vysvětlím, že král je sice nahý, ale bereme to tak, že má krásný královský šat, podobně jako když se člověk, v podstatě savec, hovado, považuje za pána tvorstva a přisuzuje si Moudrost (Homo sapiens sapiens). To je asi tak úplně nastejno.
Zacházení s nepostradatelnými virtuálními „neviditelnými šaty“ vyžaduje poměrně velkou specializovanou odbornost, kterou člověka v plné šíři a hloubce nenaučí ani na filosofické, ani na teologické fakultě. Dobrým učitelem je i život a jeho peripetie. Na vojně jsme se třeba setkali s pojmem „velitelský čas“. To je čas, který bude považován za směroplatný pro aktéry určité akce, a bude nezbytným předpokladem koordinace jejich úsilí. Ten čas vůbec nemusí být „přesný“! Některému z podřízených mohou jít hodinky přesněji, ale nařídí si na nich ten velitelský. Jedny hodinky tak dostaly háv „směrodatné skutečnosti“ a ty ostatní, třebas přesněji v danou chvíli ukazující, se jim podřídily. Je to faleš?
Čas koronavirové karantény nemá, jako ostatně nic, smysl a cenu sám v sobě. Cena, hodnota čehokoliv je výsledkem šatů, které na to ušijeme a do kterých to oblékneme. Cena tohoto času by mohla být v možnosti radikálního přehodnocení některých přístupů a myšlenkových schémat. Jak rovněž někdo moudře řekl, smyslem jakéhokoliv náboženství není ani tak vnutit člověku nějakého boha, jako zamezit tomu, aby se člověk stal bohem sám sobě. To je to, oč tu vlastně běží! Člověk, ponechán „jen tak“ svému přirozenému myšlení si ušije šaty božské důstojnosti sám, a vidí je naprosto jasně a přesvědčivě, ještě jasněji a zřetelněji, než svou vlastní ruku. Jenže takový sebezbožštělý člověk (říká se tomu trochu nepřesně individualismus či egocentrismus) není schopen vytvořit společenství a je odsouzen žít ve smečce sobě podobných a denodenně se s nimi rvát o každou kost. Teprve božský protějšek, postavený nad člověka, činí z něj bytost, schopnou spolu s ostatními lidmi vytvořit cosi nového a krásného. Teprve v tomto novém odění je člověk vpravdě člověkem, i když, abych byl konsekventní, připouštím, že to tak zdaleka každý nemusí vidět. I na tento rozpor existuje krásný slušivý kabát, nazvaný conditio humana – věčné a trvalé okolnosti a souvislosti lidského života, a do toho když to obléknu, je vše v naprostém pořádku.
On každý člověk má svoji malou krejčovskou dílničku, ve které více či méně vědomě a improvizovaně šije pouze sobě samému viditelné šatičky světu kolem sebe a jevům na něm. Jak již bylo řečeno, nejspíše je hotov ušít božský háv sám sobě, a pak i dále podle svých zájmů a chutí obdaří oblečkem s příslušným hodnostním označením vše ostatní. Jenomže, svět každého člověka se pak tak liší od světa toho druhého a těch druhých. Těžko si mohou rozumět – co je velké pro jednoho, to je malé až neviditelné pro druhého. Navíc si příčinu tohoto jevu nedovedou vysvětlit jinak, než zlovolně – kdo vidí svět jinak než já, je na hlavu padlý padouch. Proto se už na úsvitu civilizace objevují snahy alespoň v hrubých rysech tuto krejčovinu sjednotit. Člověk, který si už sám pro sebe ušil roucho boha a zákonodárce to nese dost těžce. Myslím tím evropský novověk. Pravda, právě neodbornost zacházení s touto oblastí způsobuje, že onen vnucovaný střih je jakousi fádní vojenskou uniformou, která každému druhému vůbec nepadne, a královský šat nemůže zakrýt lidství či dokonce nízkost jeho nositele.
A znám jeden recept na krásné odění všeho, co na světě je, a ten je v Bibli. Když si ten svět a všechno na něm obléknu do těchto šatů, je všechno jinak, než jak by to člověk viděl prostýma očima, a jinak, nadějněji, vypadá nejen začátek, ale průběh i konec člověkovy cesty. A ten největší je přímo deklarován jako nezobrazitelný, čímž odpadají spory a hádky, zda by měl mít odění toho či onoho střihu. A nemusím přemýšlet, co mu ušít. Z žádného člověka není potřeba dělat boha a řešit ten těžký problém, jak to nakašírovat. A když si člověk nemusí sám na sobě na sobě nic přikrašlovat, může si to spíchnout podle sebe. A to je ta pravá svoboda!
Je či není-li to pravda, to je otázka stejně nejapná, jako otázka, je-li dnes 2. dubna nebo je 8 Nisan.
Amen