Jedním z velmi účinných výrazových prostředků pro vyjádření nejedné myšlenky je podobenství. Je to základní součást mýtopoetického jazyka, a právě podobenství nesou ona podstatná sdělení o věcech na nebi, na zemi a mezi nimi, jak jsou obsažena v Bibli a dalších podobných základních zdrojích. Jsou takové pravdy o životě, které nelze ani vyjádřit nějak jinak, tedy nějakým „vědečtějším“ způsobem, natož vzorcem.
Základem takových podobenství a obrazných výroků bývají jak součástí světa přírody, zvířat a rostlin (podobenství o koukoli v pšenici), tak lidské činnosti (rozsévač, milosrdný Samaritán). K těmto přímo klasickým zdrojům se postupně připojují i podobenství, vzatá z oblasti techniky a řemesel. Je třeba kout železo, dokud je žhavé! (existuje i upravená verze: je třeba kout železo, dokud je!). Můžeme být vodou na něčí mlýn, a když se kácí les, je dobré si dát pozor, létají totiž třísky. Jak závažné pravdy jsou v těchto slovech! Sebrat ona technická podobenství a obrazné výroky, to by byla pěkná doktorská práce.
Podobenství se rodí z toho, že si člověk všimne souvislosti, umožňující použít něco známého a viditelného jako obraz nějakých méně patrných či všelijak zamlžených skutečností a vztahů. V tomto smyslu lze nacházet stále nová a nová podobenství, což je docela ušlechtilý sport a zábava. Abych nemluvil do větru, jedno takové technické podobenství mne napadlo, když jsme doma slavili výročí vynálezu kohereru. Vidíte, že slavíme všechno, neboť život bez svátků a slavností je jako dlouhá cesta bez hospod. Nuže, koherer byl vynalezen či sestrojen fyzikem Brandlym a je to zařízení pozoruhodné. Slouží k indikaci přítomnosti elektromagnetického vlnění, které doslova výpočtem objevil podivínský vědec Maxwell.. To vlnění se do té doby podařilo zviditelnit pouze Herzovi, ale potřeboval k tomu monstrózní dipól, a bylo jasné, že to není ono. Koherer strčíte hravě do kapsy. Je to skleněná trubička, naplněná obyčejnými kovovými pilinami, které jinak bez užitku padají na zem, když pilkou na železo například zkracujete kolejnici.
A co že se v takovém kohereru děje? Jak již bylo řečeno, jsou v něm železné piliny. Není snad nic, co by dokázalo lépe symbolizovat individualistickou nespojitost, než právě piliny. Pilina je přímo příkladem hořké vytrženosti a osamocenosti. V tom kohereru se to projevuje tak, že ony piliny kladou velký odpor elektrickému proudu, takže koherer je vlastně v tomto základním stavu takřka nevodič a elektrický proud se jím prodírá s krajními obtížemi a v nepatrné míře . Leč však, co se stane, když na onen koherer dopadne elektromagnetické vlnění? Jak nás poučují znalci, mezi jednotlivými pilinkami dojde k mikrojiskření, které ony jednotlivé pilinky vodivě propojí a elektrickým obvodem začne vesele a naplno proudit proud, mohoucí něco rozsvítit, někde zazvonit nebo jinak dát radostně najevo: Je to tu!
Stalo se vám to někdy také? Sedíte tak někde v čekárně, lhostejno zda u zubaře nebo na finančním úřadu. Spolu s vámi tam sedí i tucet dalších do sebe zabořených čekatelů. Nic vás nespojuje, jste si cizí a neznámí, je studené ticho. A najednou někdo řekne vtip! Předpokládejme, že dobrý, a všichni se rozesmějí. Když však smích odezní, už je ta čekárna úplně jiná! Ti lidé už si nejsou tak úplně cizí, cosi tam mezi nimi zajiskřilo a z náhodné aglomerace jedinců se stala skupina! Jakoby se oteplilo, lidé se na sebe usmívají a dají se do hovoru. Situace se úplně změnila – zatímco předtím se čas nesnesitelně vlekl, teď třeba někdo i přehlédne či přeslechne, že už ho volají. To co se tam stalo, to je malý sociologický zázrak. Německý sociolog Tonnies rozlišuje dva typy lidských celků – Gesellschaft a Gemeinschaft. Gesellschaft, překládáno obvykle „společnost“ jsou pouze spíše administrativně do jedné množiny zahrnutí lidé, mezi kterými není žádné jiné vnitřní pouto. To Gemeinschaft, to je něco zcela jiného – tam jsou lidé vzájemně propojení nějakou společnou tradicí či myšlenkou, vědomím své sounáležitosti a navíc jsou tam malé přátelské pyramidky všemožných přátelských spolků a společků, a jelikož je každý člověk obvykle hned v několika, je vlastně ta množina i tím navzájem dokonale provázána. Rozdíl mezi oněmi dvěma typy lidského celku je propastná. Zatímco ona „společnost“ je z navzájem si cizích jedinců, kteří si mohou být navzájem ukradeni a nikdo nemá žádný důvod se pro druhého nebo pro onen celek sebeméně angažovat, pospolitost je z lidí, kteří vnímají bolest toho druhého jako svoji vlastní, jsou svorní a slovo „celek“ či „zájem celku“ v nich nevyvolává děs a mozkovou kopřivku. A jaké vlnění, jaká myšlenka to může způsobit? Na ty malé pyramidky stačí sauna nebo idea „moravského stréca či tetiny“ jako následováníhodného archetypu. Ale může to být i lokální vlastenectví, rybaření nebo filatelie. Byla však i vlnění, která rozjiskřila či mohla rozjiskřit a propojit celé národy a kontinenty. Asi vinou nízkého výkonu vysilačů, vlivem všemožných interferencí a rušení se jejich účinek zatím příliš neprojevil. Třeba také ještě nepřišel ten pravý čas.
Dopsal jsem článeček o požehnaném jiskření mezi osamocenými lidskými jedinci až sem, a říkal jsem si, že už chybí pouze nějaký milý povzbudivý závěr, když tu náhle mně hlavou proskočila strašná myšlenka! Ty vole! (Tak se oslovuji jen v podobných dramatických okamžicích!) Ta strašná myšlenka, to byl obraz rozběsněného davu, valícího se ulicemi, vytloukajícího obchody, vyřvávajícího nenávistná hesla a házejícího kameny na nějakou budovu, nejlépe vládní. Tam je přece to spojující jiskření nejsilnější! To, právě to zabírá nejspolehlivěji – společný obraz nepřítele a nenávist k němu, to spojuje lidi ze všeho nejlépe a nejrychleji! To chceš, ty blázne? To ne, to ne, to ne!
Takže ono to s tím kohererem a s tím jiskřením není tak snadné. Možná že to je výhoda technického podobenství, že umožňuje rozeznat a zdůraznit, že něco je u lidí přece jenom trochu jinak než u strojů a přístrojů. Člověk by měl na rozdíl od železných pilin rozeznávat, na které vlnění se sluší a na které se nesluší zajiskřit. Jedno doplněné přísloví říká: „Když vás někdo nabádá táhnout za jeden provaz, podívejte se dobře, co má na konci toho provazu přivázáno!“ Vlnění, které má svůj cíl vyjádřen v nenávisti vůči čemukoliv či komukoliv, takové vlnění je vždy patologické a zhoubné. Jen jednou jsem byl v davu, který se takto valil ulicí a znám ten opojný pocit. Dnes bych si za to sám nafackoval.
Ta ušlechtilá vlnění mají obvykle podstatně menší výkon a pilinky obalené rzí a tukem je nedokáží vůbec indikovat. Ty zaberou a zajiskří už jen na tu řevem provázenou nenávist a zlobu.
Nu, a teď tedy konečně ten povzbudivý závěr! To tiché ušlechtilé vlnění není tak halasné a strhující a může snadno zaniknout v hluku tohoto světa. Je to vlnění, které „chytíte“ jen když se sami ztišíte a zastavíte. Je to vlnění, probíhající na kmitočtu přátelství a láska, případně ušlechtilý, laskavý humor. A ten vtip v čekárně, saunové bratrstvo nebo strécovství jsou též na této frekvenci.
K tomu mne tedy inspiroval koherer, vynalezený roku 1890.
ThMgr. MUStr. Milan Klapetek