To, že nám na setkání před 14 dny vyšlo výročí matematika Gausse a před týdnem religionisty Frazera je už dost velká náhoda, aby nad tím člověku zůstal v údivu rozum stát. Že však na tento den připadá významné výročí, spojené s Einsteinem, to už je skutečně neuvěřitelné, leč je to tak. V tento den, 14.. května se před 113 roky se ve vysoce vědeckém časopise Annalen der Physik objevil onen vzorec E = mc2 , což je symbol nového fyzikálního pochopení světa, dalekosáhle univerzálněji platného, než ona ukázněná a pochopitelná newtonovská mechanika pák, převodů, akcí a jim odpovídajících reakcí. Však je to také fyzika, pracující s veličinou „rychlost světla“, což je poněkud mimo obzor praktického života a jeho problémů. Tou rychlostí prý snad pouze mizí peníze z účtu. Tato formule nebyla přijata hned a ode všech. Dodnes se ozývají pochybovačné hlasy. Einsteinův vzorec nám například tvrdí, že metrákový otec má desetkrát více energie než desetikilové dítě, což je v rozporu se zkušeností. Hlavní téma, spojené s Einsteinem, je relativita, a ta ovšem hraje v životě roli mnohem větší, než je obecně známo, a o tom si řekneme několik slov, vzhledem k Einsteinovým výkladům snad relativně srozumitelných.
Odstartoval bych to jedním rozvinutým bonmotem, se kterým jste se určitě rovněž setkali. Ten bonmot říká, že všechno na světě objevili čtyři židé:
Mojžíš objevil, že všechno je zákon, Ježíš že všechno je láska, Marx že všechno je ekonomika a Einstein že všechno je relativní.
To prý zaznělo na nějaké teologické konferenci, a to s tím vyzněním, že tedy vlastně nic nějak moc neplatí a na ničem člověk nemůže nic moc stavět. Asi tak běžně rozumíme tomu „relativní“. Na to však jeden účastník replikoval:
„A což to pochopit tak, že jde o to, dát to všechno do relace?“
Už zde vidíte zajímavý příklad, ilustrující jistý způsob relativity. Zatímco to první, běžné pojetí tohoto bonmotu ústí v to, že si v posledu nemusíme s ničím dělat žádné velké starosti, je to přece všechno relativní, to druhé pojetí vytyčuje jasný úkol a poslání: ony tři oblasti či kvality uvést do souladu, do relace, do vzájemného vztahu! Aby si zákon, ekonomika a láska neprotiřečily, aby byly ve vztahu, něčím a nějak spolu korespondovaly, to je něco úplně jiného! To je přímo úkol a program! Řekl bych, přímo rotariánský! A tu je třeba se poněkud podrobněji a zblízka podívat na jeden pojem, který za tím vším stojí: VZTAH, relace.
Dva způsoby vidění a zkoumání světa
Naše jsoucno, svět na kterém žijeme lze vidět dvěma odlišnými způsoby (ono jich může být kolik chcete, ale nyní bude řeč o těchto dvou).. Ten první vidí věci, jevy, fenomény. Odborně se tomu také říká substance, to je to, co činí danou věc danou věcí, a co od ní nemůže být odňato, aniž by nepřestala býti sama sebou. Taková „věc“ je guláš, například. Každá kuchařinka vám ho uvaří jinak, a co všechno dostanete v různých restauracích pod názvem „guláš“, to je přímo paleta barev i chutí. Někde však i to má hranice, a něco už ani při nejlepší vůli za guláš prohlásit nelze. Odborník by řekl, že to postrádá nějaký podstatný znak substance „guláš“. Touto stránkou jsoucna, podstatami, substancemi se zabývali staří Řekové a dovedli to do dokonalého systému. Sám pojem „substance“, tedy česky „podstata“ je překlad řeckého hypo-stasis. Co je co a co to už není, a jaké znaky to musí mít, aby to bylo právě to, to je to, o co v tomto způsobu zření běží. Jaká je bytostná podstata toho či onoho jevu? V životě tento způsob pohledu hraje jistě důležitou roli, takže když hospodyňka doma vykládá z tašky nákup, mimoděčně kontroluje, zda to, co koupila a přinesla odpovídá svou podstatou neboli substancí tomu, co potřebuje a co zaplatila. A kdyby bylo něco, co koupila k snědku nepoživatelné, pak poživatelnost je důležitou vlastností takové substance, kterou nazýváme „potravina“ a její deficit by byl důvodem k reklamaci. Tato oblast našeho pohledu na svět je ovšem každému dokonale známa, a na to, aby něco bylo tím, čím to podle názvu je, na to jsou dokonce i státní normy.
Ten další a mnohem mnohdy důležitější aspekt našeho jsoucna je VZTAH. Něco takového či podobného je ovšem důležitým fenoménem i ve fyzice – lze říci, že v ní se tento jev projevuje přitažlivostí nebo naopak vzájemným odpuzováním. Taková interakce mezi hmotnými tělesy se nazývá gravitace, a lze říci, že právě ta ve fyzikálním smyslu drží vesmír pohromadě. Jiná podobné interakce existuje mezi tělesy nadanými magnetismem, případně mezi tělesy nabitými statickou elektřinou. Jak jistě víte, taková interakce je i mezi vodiči elektrického proudu, pokud jimi onen proud protéká, a též i mezi tělesy magnetickými a vodiči elektrického proudu. Těchto interakcí je tedy povícero, některé jsou silnější, jiné slabší, ale o tom si nechejte vyprávět od nějakého gymnazisty, já jsem měl i v době, kdy se toto bralo, spalničky. Vztah mezi subjekty, objekty a jednotlivinami je důležitý především pro náš život – nejde vposledu o nic menšího, než o to, zda mezi mnou a světem kolem mne je vztah války nebo sounáležitosti? Pro kvalitu člověkova života je to ukazatel přímo kardinálního významu, což dosti kontrastuje s tím, že tato okolnost není měřitelná. Jak tedy zjistíme, jaký vztah mezi tím a oním panuje?
Vážení přátelé, se vztahy je to v našem životě tak, že nejsou trvale a nezměnitělně dány nějakým přírodním zákonem (jako u dvou vodičů, kterými protéká elektrický proud), nýbrž vztahy, ve kterých člověk žije, ty do značné míry onen člověk sám vědomě formuje, vytváří a posiluje. Zde jsme právě na stopě něčeho, co je na pozadí onoho úvodního bonmotu a jeho vtipného výkladu či doplnění. Tento výklad lze otevřít z několika stran, a já to zkusím, řekněme, historicky. Ta historie by nás měla dovést až k tomu, co je možno postavit jako důstojný doplňující protějšek vzhledem k řecké vědě, zkoumající podstaty – je to bible a biblické myšlení, kterému jsou podstaty celkem okrajovou záležitostí, neboť jeho hlavním tématem jsou především právě ony vztahy.
Takže tedy, to bylo dávno dávno, kdy člověk žil v malých rodových pospolitostech, kdy nebylo státu ani soudce, kdy nebyly ani volby a hlavou takové pospolitosti byl patriarcha, případně nějaký alfasamec, ale ještě předtím nějaká Velká matka. Pospolitost, ve které se odehrával člověkův život byla přehledná a doslova pospolitá, neboť mezi jejími členy byl vztah vědomé sounáležitosti. Tato sounáležitost byla vyjádřena a prožívána v nějakém zásadním společném ryse či jmenovateli, kterým je společný předek, společný původ, společný bůh, což vše mohlo být spojeno v jednom a témže uctívaném objektu. Vztah sounáležitosti měl a má důležité dopady na vzájemné soužití daných jedinců. Sounáležitost souvisí se schopností altruismu, protože oběť něčeho svého pro onoho druhého člověka není provázena pocitem „ztrácím“, ale spíše, řekněme, „přendávám si něco z jedné kapsy do druhé“. Ten druhý člověk je stejně já jako já, ba případně ještě více. Společnost, spojená tímto vztahem má mnohem větší schopnost překonat překážky, nesnáze a problémy, a to pro onu schopnost udělat něco pro druhého, neboť to v tomto případě není diametrálně odlišné od „udělat něco pro sebe.“ Povaha tohoto vztahu vynikne při srovnání s druhou podobou vztahu, existující v téže době. Je to vztah jedince z jedné rodové pospolitosti k jedinci z jiné rodové pospolitosti. Pokud nebyly mezi dvěma odlišnými rody z nějakého důvodu „nadstandardní vztahy“, byl tento „cizí“ člověk a priori nebezpečím, nepřítelem, kořistí. Zabít takového člověka nebylo stíháno žádnou sankcí, protože nebyl pod ochranou našeho boha, a byla to tedy lhostejná věc, objekt, případně kořist. Nutno dodat, že tento vztah byl obvykle vzájemný. Tak se také rodí dvojí vnímání lidské pospolitosti, která v širším měřítku člověka obklopuje. Je to „My“, ve kterém jsou zahrnuti jedinci, ke kterým daný subjekt cítí a prožívá onen vztah sounáležitosti a vůči kterému je schopen altruistického jednání, oběti a sdílení, a dále pak „oni“ (případně „voni“), ke kterým je jeho vztah směsí nenávisti a nedůvěry. Pozoruhodný je v dějinách vývoj a formování množin na základě aplikace těchto dvou podob vztahu. V procesu vzniku nad-rodových celků se uplatňuje aplikace oné společné ochranné moci, stojící na daným celkem se všemi jeho jedinci. Je to jedině náboženství, které dokáže překonat onu sebehájivou kmenovitost v jejích původních, přehledných hranicích a rozšířit ji na větší, nepřehledný a pestrý celek. Je to tedy něco jako náboženské nebo quasináboženské pouto, co drží ony větší celky pohromadě a dodává jim ono žádoucí a potřebné vědomí sounáležitosti všech jedinců. Zde sluší připomenout, že někde je to tak dodnes a útok na toto jejich spojující náboženství je chápán jako útok na danou pospolitost, a to v jejím nejcitlivějším místě. Tímto rozšířením hranic onoho „my“ není nikterak zrušeno rozlišení „my-oni“. Ti „oni“ jsou pouze někde o něco dále (myšlenka „vnitřního nepřítele“ je sice velmi stará, ale přece jenom o trochu mladší). Role oněch nepřátelských „oni“ tím není nijak umenšena, naopak. Nenávist a strach jsou emoce mnohem silnější a mocnější, a tak „obraz nepřítele“ může klidně plnit roli oné integrující síly. A právě na tom je postaveno kdeco. Je to i ona zkazka, která o tom vypráví. Král předává království svému synu, a mezi jinými instrukcemi zazní i tato: Kdyby to s tvým královstvím šlo s kopce, otevřeš tuto zapečetěnou obálku, ve které máš radu pro takový případ. A jednou právě taková situace nastala, a když nový král nevěděl kudy kam, blesklo mu hlavou – obálka! I vytáhl ji z trezoru, rozlomil pečeť, otevřel a četl pouhá dvě slova, velkým písmem napsaná: VYMYSLI NEPŘÍTELE!
Ano ano, vážení přátelé, vztah zvaný nepřátelství, cizota, nenávist, to je v tomto světě sociologický fenomén první velikosti. Lze říci, že onen jeden ze základních vztahů, ona cizota k lidem za hranicemi „my“ triumfuje. Její mírnější odvar je lhostejnost a instrumentalita, jak bych nazval takový vztah k lidem, kdy jsou dobří jako prostředek či síla k dosažení něčích osobních egoistických cílů. Tak bych asi hodnotil člověkovu situaci v našem dnešním světě. Je to nenáledžitost a porucha? Ne, není. V egoismu a predátorském pragmatismu je dokonale obsažena člověkova soběstředná sebehájivá přirozenost a pohoršovat se nad tím je opravdu jako zlobit se na tygra, že má pruhy a ocas.
Jaký je osud onoho druhého vztahu, oné sounáležitosti? Ta, pravda, po rozpadu rodové pospolitosti jistě i nadále spontánně existovala v prostředí rodin a mateřských vztahů, a v poněkud oslabenější podobě byla pěstována státním náboženstvím i v hranicích dané říše. Láska je ovšem poměrně slabá interakce, a proto i společnost spíše sází na strach, disciplínu, pragmatickou kalkulaci a stmelující efekt nějakého obrazu nepřítele.
A tu přichází židovský rabi Jošua, který, jak již bylo vzpomenuto, z oné sounáležitosti, lásky, učinil program. V evangeliích je použit řecký termín agapé, což byl u Řeků výraz pro jeden typ lásky, lišící se od erotické i bratrské a dalších, pro které měli Řekové opět další názvy. Agapé je možno přesněji přeložit „přejná sounáležitost“, to znamená nikoliv chmurné konstatování „jsme na jedné lodi“, co se dá dělat, nýbrž je to radostný program, který bude člověk uvádět do kladné, přejné relace s ostatními aspekty svého života, včetně ekonomiky.. A to je právě ono, že tento radostný program nemůže být v tomto světě prezentován běžnými metodami tohoto světa, což je definice nepřítele vytýčení fronty a boj.všemi prostředky.
Do jakého světa tato koncepce přichází?
V dějích tohoto světa se spolu tedy setkávají různé typy vztahů, a právě ty formují podobu i cesty pospolitostí, které ovládají. Lze asi říci, že zcela přirozený, výchozí, přírodní a samoreprodukující se je onen vztah vzájemné cizoty a nedůvěry, případně přímo nenávisti. Ten je přirozený, přírodní, základní. Vztah sounáležitosti nese naproti tomu nesmazatelný punc „nepřirozenosti“, „umělosti“, a to i proto, že oběť, to, že je člověk ochoten se něčeho vzdát pro druhého která je jednou z jeho komponent, takřka přímo protiřečí přirozenému pudu sebezáchovy. „Čeho se můžeš zmocnit, toho se zmocni!“ – tak velí přirozený lidský pud, kdežto „Blahoslavenější je dávat než brát“ říká (nevědecká) Bible. Vědomí sounáležitosti je ovšem i nezbytným konstitutivním prvkem fungující pospolitosti jakéhokoliv a zvláště většího formátu, kde člověk musí „obětovat“ díl své svobody a suverenity, což pro divocha je jednoznačně újma, ztráta a nesvoboda. Už zde je možno připomenout tzv. Böckenfördeho dilemma, pravící, že liberální společnost žije z předpokladů, které nedokáže vytvořit. I ta nejliberálnější společnost vyžaduje určitý mravní standard, který ovšem spočívá právě v onom „nerozumném“ vztahu, schopném něco svého obětovat pro druhé.
Jak se vytvářejí či formují vztahy?
To je otázka, na kterou nám může dílem odpovědět filosofie, případně vývojová psychologie a další úctyhodné vědy. Já bych to vzal lehkovážněji z jiného konce. Na internetu mně jednou upoutal mezi vším možným dalším jeden myšlenkový artefakt. Přijde nový obyvatel do domova pro seniory (kdysi pro důchodce). Ujme se ho příslušná pracovnice, přivítá ho a řekne mu: „A teď vám pane Hlaváčku ukáži váš pokoj, a jsem zvědava, jak se vám bude líbit.“ „Mně se bude líbit!“ vece na to pan Hlaváček bez zaváhání. „Ale, vždyť jste ho ještě neviděl?“ diví se pracovnice. „Nepotřebuji ho vidět, to je přece věcí rozhodnutí. Mně se prostě bude líbit!“ Vážení přátelé, na první poslech to zní divně, ale v procesu vytváření vztahu je na začátku něco, co lze jako rozhodnutí docela dobře označit. Když rodiče poučí dítě v tom smyslu, že jejich soused je zlý člověk a ono se rozhodne jejich názor respektovat, bude se k němu chovat způsobem, odpovídajícím tomuto vztahu, a soused mu to nejspíše oplatí stejnou mincí. Nenávistní lidé žijí v nenávistném světě, láskyplní lidé žijí v láskyplném světě, říká k tomu jedna stará moudrost. Ano, před týdnem právě o tom byla řeč v souvislosti s nastavením operačního systému člověkovy mysli.
Biblický (ale nejen biblický, v jistém smyslu i budhistický či Konfuciům koncept člověkovy existence, vedle mnoha dalších) nabádá k tomu, nastavit si vztahy k okolí předem jako ten pan Hlaváček na stav, který by bylo možno nazvat „láskyplná sympatie“. To, zda je svět nebezpečné místo, kde člověk musí udeřit první, nebo radostné místo plné požehnání, to je vztah, který si člověk nastavuje ve své mysli. A právě tak je možno doslova zmrzačit dětskou duši, když jí již na začátku její cesty nainfikují tím, že svět je zlý a nepřátelský. Připomenul bych jenom, že onen láskyplný pohled neznamená, že skočím každému na každou fintu a nechám se zapřáhnout do kdejakého chomoutu. Kladný vztah k světu se nikterak nevylučuje s vědomím své vlastní ceny, jedinečnosti a poslání. Je to radostné prožívání své existence, tohoto nesamozřejmého daru.
Einstein objevil svět vztahů, který je neméně důležitý, než svět podstat, substancí. U člověka je možná ještě důležitější. Naše „JÁ“ je summou našich vztahů, a v tomto smyslu může být kladné i záporné. Důležitým rozlišením kultivované oblasti vztahů proti té, která se vyvine spontánně a divoce bych viděl v tom:
Dovedeš mít kladný vztah a pozitivně vnímat pouze to, co ti vyhovuje, co chápeš a čemu rozumíš? Odmítáš a nenávidíš vše za touto hranicí? Pokud je to tak, jsi stále ještě přírodní bytost.
Dovedeš mít kladný vztah i k tomu, co kříží tvoje plány a čemu nerozumíš, co nechápeš? Dovedeš i názorového protivníka (či dokonce nepřítele) vidět jako součást systému, který akceptuješ? Pokud ano, pak teprve nyní jsi na žebříku evoluce ducha o jednu šprušli výše.
Mít kladný vztah i k tomu, co neodpovídá mým přáním, zájmům, a mému chápání je nezbytným předpokladem toho, abych i v tomto jistě ne dokonalém a hotovém světě dokázal něco kladného vytvořit. Kde je motorem aktivity nenávist a nepřátelství, tam je ona člověkova aktivita pouze ventilem, který si více méně nahodile hledá oběť, a to v té oblasti, která kříží jeho zájmy nebo se vymyká jeho chápání. Je to v podstatě destruktivní aktivita. Člověk prostě bojuje proti tomu, co se mu namane do cesty, případně proti nějakému módnímu nepříteli. V české kotlině je jedním takovým módním nepřítelem, proti kterému je boj předem ospravedlněn, vrchnost, a „všechno, co nemohu svým rozumem přijmouti“. I to je možno pochopit, je to výchozí pozice člověkova hledání a růstu, ale neměla by být konečnou stanicí. Kladný vztah k Univerzu je spojen s vědomím, že je nebetyčnou troufalostí a hybris (vzpourou) učinit sebe sama a svůj rozum, byť sebegeniálnější mírou věcí. Většinou, jak ten Einstein, ani pořádně nevíme, kam jsme šli a kam jdeme.
A i to je při troše dobré vůle možno slyšet z onoho objevu našeho kolegy Alberta, že všechno je relativní!