Již samo toto spojení „mám nápad!“ zde může ukazovat, o co půjde všude tam dál. Ono radostné zvolání, skoro jako ono Archimédovo „Heuréka!“ znamená mezi želešickými vinaři něco úplně jiného než radostný výkřik, a je to přímo špatná zpráva: Znamená to, že má ve vinohradě svilušky, perenospóru nebo nějakou jinou podobnou neplechu! Ano, spoustu jevů, textů i situací lze číst několikerým způsobem, a je na člověku samotném, který z nich si vybere. Založit tuto platformu alternativního radostnějšího a nadějnějšího pohledu na naši lidskou existenci, svět a vše na něm mně ovšem napadlo již dávno. Ještě dříve, než jsem uměl vzít tužku do ruky jsem zaregistroval, že jednu a tutéž situaci prožívá, vnímá a „čte“ jinak můj děda a jinak lidé kolem něj. Takových „odlišných čtení“ jsem ovšem shledal nespočet, i s celou paletou toho, jak s tím ti „odlišní“ zacházeli a co z toho vyvodili. Jeden zážitek právě tohoto typu byl však přímo rozhodující a signifikantní. Bylo to v USA (kde jinde, že ano) na kouzelném semestru na NY University, věnovaném tématu „náboženství v Americe“. Vyprávěl jsem to již veletucetkrát, takže pouze krátce. Program byl krásný, pestrý a bohatý. Poslední den jsme se setkali v divadle na Broadway s další skupinou se stejným programem, leč o den posunutým, co my jsme měli v pondělí, oni v úterý a naopak.. Ta druhá skupina byla k našemu překvapení „šíleně naštvaná“! Prožívali přesně to co my, jenomže každou změnu, každý detail, vše co my jsme brali jako zpestření či oživení, brali oni úkorně, jako újmu, nedostatek, případně nesvobodu. Co bylo pro nás příležitostí k veselému happeningu, byl pro ně dostatečný důvod k jakémusi „šprajcu“. Tam jsem jasně viděl, že tímto světem jdou dva typy lidí. Jedni radostní a rozjuchaní, zatímco ta druhá skupina je permanentně nasraná (dámy prominou, ale v tomto případě nelze v žádném případě nasadit žádný salonní eufemismus), ublížená a vzteklá. Bylo mně těch lidí v té druhé skupině vždy upřímně líto. Snažil jsem se jim, kde jsem mohl pomáhat k lepšímu čtení. Většinou jsou však ve svém postoji zoufale zabarikádováni a udělali si z něj hnízdo. Ještě povážlivější však je, že považují tento svůj postoj k životu za správný, zodpovědný a dějinotvorný. A zde ovšem se stává jejich zoufalství méně legrační, protože tím infikují i přicházející generace a vnášejí své žlučovité myšlení do světa jako jediné správné.
Ano, v divadle a v oné lidské komedii je i místo pro onu nezbytnou dramatickou personu štvance a naštvance (to spolu souvisí), bez které by náležitě nevynikl harmonický laskavý a veselý klid hlavního hrdiny. Brněnský myslitel František Vymazal správně říká, že jsou i lidé, jejichž smyslem života je poskytovat odstrašující příklad. Legrační záměnou však došlo k tomu, že onen odstrašující případ může vyznívat jako následováníhodný vzor! A tu je asi nutno s tím něco udělat. Tempus est dicendi, quia iam praeterit tempus tacendi, jak se lidově říká po půlnoci na Vysočině – je čas něco říci, neboť pominul čas, kdy bylo dobré mlčet. Závada je ovšem takové povahy, že ji nelze napravovat běžnými metodami, patřícími, žel, do souboru myšlení oněch nešťastných zoufalých štvanců. Ani nezaložím stranu, ani neuspořádám manifestaci, ani nevyhlásím ničemu boj. První co udělám bude, že oněm štvancům vyjádřím úctu a obdiv. Tak mně to totiž velí ono nové paradigma, které zde chci představit. To říká, že mál-li pocit, že je nutno něco změnit, musím nejprve pochopit a ocenit to, co je. Musím pochopit a ocenit pokud až to, co vnímám jako poruchu, bylo opodstatněno, a v kterou chvíli to překročilo mez. A pak ono nové paradigma velí dodat to, co chybí. Ne „boj proti něčemu“, nýbrž přinesení a dodání toho, co omáčce chybí. Tak to totiž moudře dělá kuchař. Ochutná a dodá tam něco.
Hledání platformy pro toto úsilí trvalo dlouho, ale co zvolna zraje, bude zdravé, tak se to alespoň říká. V Praze jsem jednou na Žofíně spíše náhodou a omylem přišel na baráčnický ples a seznámil se tam s touto roztomilou společností lidí, chtějících žít a konat dobro v e stylu starých Čechů. Krom jiného mne zaujala oficiální funkce v konšelstvu jejich obce – švandymistr. Je to funkce, jejíž nositel má pečovat o duchovní stav obce, a to ve smyslu nalézání příležitostí k veselí a zábavě, má obracet spory v žert a všestranně působit na to, aby názorové a jiné rozdílnosti nebyly stavěny konfrontačně a nenávistně proti sobě, ale tvořivě, harmonicky a poeticky vedle sebe. Řekl bych skoro, že je to nepostradatelná role, bez které se budou v lidském jednání a vztazích manifestovat spíše predátorské, dravecké dispozice, od přírody v člověku dřímající. Oni vlastně už i ti divoši měli nějakého šamana, který nastavoval způsob myšlení o věcech, ale pokrok a novověk tuto starost prohlásil za zbytečnou i nenáležitou. Nelze ho vinit, byla to spíše potom porucha těch šamanů, že více problémů přinášeli a způsobovali, než řešili. I tak jim patří úcta. Nyní však je čas tuto funkci obnovit, a to je veliký úkol, kterého bych se se skromností sobě vlastní dovolil ujmout. Úrad švaddymistra je náročný a velkolepý. Snadno se ovšem v jakékoliv obci zastával, bylo-li dobře a veselo z příznivých podmínek, dobré úrody a dobré cukernatosti sládnoucích bobulí vína. Horší to bylo za neúrody, moru a jiných pohrom, které na každou obec mohou kdykoliv přijít. Stalo se prý jednou, že za takové situace sám švandymistr požádal konšele, aby ho zbavili úřadu a přeřadili jinam, tuším že na právní oddělení. Takové „právní oddělení“, to zní hezky, ale on to byl kat a jeho čtyři pacholci…
Švandymistr 21. století stojí před stejným úkolem, před jakým stál v 15. a jakémkoliv jiném. Jde o to, vynášet na světlo radostné a nadějné aspekty naší lidské existence, a to za pomoci všech pramenů a zdrojů, které kulturní historie lidstva nabízí a poskytuje. Jsou to zdroje jak z oblasti mýtů a tradic, tak i světových náboženství, jakož i ze světa filosofie a umění. Nejde o to, vytvořit nějaké nové moderní synkretické supernáboženství, nýbrž, spíše možno říci, jde o lepší pochopení všech oněch věr, kterými může být člověkova mysl formována. Jde o to, být lepším křesťanem, být lepším muslimem, nebo, chcete-li, být lepším ateistou. Ono „být lepším“ bude v tomto případě znamenat něco jako vystoupání do vyšší letové roviny, ve které člověk vidí a zahlédne společné jmenovatele všech oněch možných způsobů pochopení světa jako lidský úděl, a radost jako poslání. Ano, „Radujte se, opět pravím, radujte se! „ píše apoštol Pavel křesťanům z Filippis.
Závěr tohoto úvodu nemůže patřit ničemu jinému, než přímo ikonické židovské anekdotě, nastavující tento právě se otevírající komunikační kanál. Nuže, pan Kohn potká pana Roubíčka a ptá se ho, co že poslední roky dělal. „Přemýšlel jsem o životě!“ dí na to pan Roubíček. „A na copak jste přišel?“ ptá se zvědavě pan Kohn. „Přišel jsem na to, že život je jako krápník!“ říká hrdě a vítězně pan Roubíček. „Ale to přece ne!“ ohradí se divoce pan Kohn. „No tak ne, no…“ řekne pan Roubíček klidně a pokrčí rameny. Ano, vážení přátelé, nejde o to, někomu něco nutit nebo dokazovat. Číňané prý vůbec říkají, že když někoho něco nenapadne samo, je zbytečné mu to vysvětlovat. Tak, ono to zas tak úplně zbytečné být nemusí, ale vždy jde a půjde nanejvýš o to, nasadit člověku brouka do hlavy. Nešlo ono by to vidět ten svět a život i jinak…? A vovovo vo tom to je!
…. A zde je text mého úředního jmenování presidentem distriktu Rotary 2240:
Švandymistr
manažer filosofické a humorální meliorace rotariánského konstruktu světa, Manager of philosophical and humoral amelioration of the Rotarian construct of the world, 智慧與幽默經理 Zhìhuì yǔ yōumò jīnglǐ)
Posláním švandymistra je kultivace rotariánského způsobu pochopení světa a rotariánova místa a poslání v něm, a to shledáváním a prezentací kulturních, filosofických a spirituálních zdrojů a základů rotariánského myšlení a praxe, a to zejména ve smyslu doplnění řádu, který je nezbytný pro chod jakékoliv lidské společnosti, humorem a nadhledem, bez kterých se jakýkoliv řád posléze zvrhá v moloch, nestvůru a tyranii a posléze pak v chaos.
Jde o aplikaci základní rotariánské hodnoty – přátelství – na komunikaci a jednání, což znamená nastavení jiných než přirozeně lidských predátorských a egocentrických životních paradigmat jinými. Na rozdíl od ostatních historických pokusů o něco podobného je s posláním švandymistra spojeno to, že příslušná gruntovní naučení musí mít laskavě humornou, stravitelnou a vlídně zvoucí nezávaznou formu, čímž se tato koncepce zásadně liší od suchého mentorování, moralizování a duchamorného poučování. Kultivace humoru je dalším úkolem – pod tímto pojmem vystupují v naší současnosti v notorické většině případů nebezpečné a bezcenné náhražky zcela opačné povahy a účinku a není instituce, která by tomuto fatálnímu defektu věnovala pozornost a řešila ho. I to je poslání švandymistra, přesahující ovšem rámec Rotary.
Praktická realizace švandymistrovy funkce bude spočívat v článcích pro RGN, statích a přednáškách, které budou přístupny v elektronické podobě a případně osobních konzultacích a přednáškách.
(K tomu bych pouze dodal, že z titulu přednosty katedry strécovské filosofie Univerzity velkomoravské strécovské a tetinské mám vlastně poslání přesně stejné.)
Citáty, myšlenky, maximy
Články a statě
Texty, nasypané do tohoto úložiště, vznikly v různých dobách z různých popudů. Pokud bude mít někdo pocit, že se všechny točí kolem jednoho tématu, má úplnou pravdu. Skutečně, jde právě a pouze o to jediné – zkusit se na svět a na život podívat jinak a radostněji.