Možná jste již také zažili ten pocit „myšlenky, ležící dlouho v hlavě“. Takový zvláštní pocit končí buď tím, že člověk tu myšlenku zapomene, a je pokoj, nebo ji zpracuje, dá jí tvar a podobu, nechá ji dorůst jako zrno na poli, sklidí ji a něco z ní upeče, potažmo vytvoří. A já to nyní zkusím tím druhým způsobem. Tu myšlenku mně jako brouka do hlavy kdysi dávno dávno nasadil kouzelný časopis, který se jmenoval Technický magazín. To již nejméně polovina populace nemůže pamatovat, ale já mám tohoto měsíčníku doposud několik ročníků ve sklepě. Po roce 1989 ještě krátce, ale velmi krátce vycházel a pak šel do kytek, jak se v Brně říká. Nuže, tento časopis přinášel poutavé články z oblasti vědy a techniky, a mimo jiné, občas také předkládal čtenářům nějaké technické problémy k řešení. A právě jeden z nich, to byl ten brouk v mé hlavě. Ano, šlo o pojistný ventil.
Pojistný ventil vynalezl geniální vynálezce Denis Papin, a to v souvislosti se svými experimenty s vodou, párou, vakuem a také tím, že mu jeho zařízení několikrát pěkně zatopila. Říkali o něm, že je to smolař, kterému vybuchne i voda. Pojistný ventil, to bylo to řešení, které přináší blaho a bezpečí dodnes. Je to ventil, který při dosažení určitého tlaku v dané nádobě otevře cestu ven a část plynu či páry může z nádoby uniknout, takže nehrozí nebezpečí výbuchu. Máte to i vy ve vašem papiňáku. Pojistným ventilem musí být povinně vybaveno každé zařízení, ve kterém je nějaký přetlak a jsou na to přísné normy. A právě to byl ten problém, který redakce Technického magazínu posluchačům předložila. V hale nějaké chemičky byla řada kotlů, povinně vybavených těmito pojistnými ventily, které spolehlivě plnily svoji funkci a každou chvíli z některého z nich s ohlušujícím sykotem unikl ostrý proud horké páry. Jenomže právě v tom byl ten problém. Nejen ten ohlušující sykot, ale i ta horká pára velice znepříjemňovala pobyt v tomto prostoru. Laik by měl řešení hned – tak na to dejte nějaký kryt a vyveďte to rourou nad střechu! Ne ne, tak to nejde, v tom článku bylo právě zdůrazněno, že pojistný ventil nemůže být někde jinde než viditelně přímo na nádobě, nesmí být nijak zakapotován a opatřen žádným odvodem nebo vývodem, v určité vzdálenosti od ventilu nesmí nic být. Na to jsou normy, pojistný ventil musí být tak jak je a basta! A co teď, panáčku? Jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Myslím, že jsem do příštího čísla pár šílených nápadů sesmolil, ale řešení, které to číslo přineslo, je jednoduché jak to Kolumbovo vejce. Kotel opatříme ještě jedním ventilem, nastaveným na tlak nepatrně menší než je ventil pojistný. A s tímto ventilem, který se spustí před tím pojistným, si můžeme dělat co chceme. Ten může být v úhledném futrálu, odvod páry může být vyveden kamkoliv a ani ten nejpřísnější inspektor nemůže říci ani Ň. Pojistný ventil tam je, normě vyhovuje, vše je v pořádku!
Jak mně tak tento brouk ležel v hlavě, tak s ním byl spojen pocit, že je to jakési úžasné podobenství, ale stále jsem nějak nemohl přijít na to, čeho. Až teprve kurňavirová doba mně otevřela oči. Jde totiž o to, zda se člověk, omezený nějakými zákony a nařízeními, bude nebo nebude cítit svobodný. Zákon je jako ten pojistný ventil, spojený se spoustou negativních souvislostí a asociací. Stanovím-li si však já sám hranici, ležící před tou, kterou předkládá zákon, pak jsem si sám zákonodárcem, což je ovšem ona absolutní svoboda! Jsem-li ochoten učinit víc, než po mně chce zákon, pak ho nevnímám jako překážku, nucení, násilí, brzdu nebo nenáležitost! Ano, jak to říká Bible – má-li člověk Zákon na deskách svého srdce, pak je svoboden, a je to asi úplně jiná svoboda, než je ta, o jaké se stále dokola mluví. Má-li člověk ve svém srdci zapsán zákon lásky, pak jsou pro něj lidské zákony asi jako ten pojistný ventil v tom nově upraveném kotli – jakousi poslední pojistkou, která běžně není vůbec ve hře. Máte-li doma knihu Národní hospodářství od JUDr. Karla Engliše, provorepublikového ministra financí, pak tam myslím na str. 103 dole naleznete i tu větičku, kde se praví, že člověk, žijící podle zákona lásky k bližnímu se bude cítit svoboden i v systému, řekněme, s omezenými právy k nakládání s majetkem a větším podílem distribuce a přerozdělování. Vzpomínám také na jeden velice legrační zážitek, kdy mne jednou kdosi velmi vážně a vehementně přesvědčoval, jak že jsem příšerně nesvoboden a utištěn! Ale, to bych snad, u všech všudy, nemohl přehlédnout! Ten chlap byl svým zápalem pro svobodu tak chorobně posedlý, že ho můj odlišný postoj na nejvyšší míru rozzuřil, a kdyby mohl, byl by mne nechal okamžitě zavřít. Ostatně, říká se rovněž, že zákon je minimem morálky – člověk, vybavený určitým vnitřním mravním standardem se sám zastaví před hranicí, kterou by mu o kousek dál do cesty postavil zákon. Ten člověk je svoboden. Pokud mně tedy někdo něco vypráví o svobodě, je to a svědčí to víc o něm samotném a o jeho myšlení než o svobodě samotné.
Obávám se, že něco z toho leží i v základech onoho novověkého kultu svobody. Oni dobří mužové americké revoluce, kteří ten prapor svobody zvedli, jako třeba, z nejznámějších, ten kapitán John Brown, byli velice zbožní, a ten boží zákon na těch deskách svého srdce také asi opravdu měli. Byl to zákon dokonalejší než lidské předpisy a deklarovali tedy jeho nadřazenost a svobodu, se kterou to souviselo a která z toho vyplývala. I oni se hlásili k vyšší a přísnější normě, která je osvobozovala od pocitu omezenosti normami lidskými. Obrazně řečeno, kdybych jel autem, pak v obci pojedu i bez značky omezení rychlosti pomaleji, protože jsou tam lidé. Pojistný ventil dopravní značky omezení rychlosti jakoby pro mne tedy nebyl. Ostatně, tak měli své zákony ve svém srdci i staří Římané, a cítili se rovněž svobodni. Je to jiná svoboda, úplně jiná svoboda, než svoboda v představách zoufalého chaota a anarchisty. A také se mně právě vybavila vzpomínka na něco, co jsem dělal na vojně, ale spíše jako fór než filosofický postoj. Když se mně přihodil nějaký průsenepříjemnost a já jsem odcházel z hlášení z kanceláře velitele roty, ptali se kolegové zvědavě, jak jsem dopadl. „Rozhodl jsem se, že čtrnáct dnů nepůjdu na vycházku!“. Bylo to moje rozhodnutí, jsem svoboden, nic se neděje. On to byl postoj hluboce stoický a životně rovnovážný.
Je tu jedna okolnost, která už vás jistě napadla a kterou nelze jen tak minout. Existuje spousta duchaplných statí a výroků, předkládajících věci tak, že ten, kdo si sám stanoví nějaká omezení, ten že je skutečný zoufalý a opovržení hodný otrok. Ano i to sem patří, člověk může mít onen svůj „vnitřní zákon“ nastaven přímo úzkostně, a to je jistě již také porucha. Jinak však pohrdání lidmi, kteří nesou zákon v sobě, patří do kapitoly „Dějiny lidského bláznovství, pýchy a pošetilosti“. O tom bude řeč jindy, až bude dost času na blbiny.
MUSTr. ThMgr. Milan Klapetek