Taková pandemie, jakou právě zažíváme, má spoustu aspektů a dotýká se všech stránek naší existence. Je to svým způsobem i sociologický experiment, jaký by nikdy nemohl být uměle naaranžován. Máme to totiž opravdu a reálně, a nikoliv, jak tomu bývá při pokusech, „jako“. Mezi zprávami o podstatě onoho zapeklitého kurňaviru mne zaujala jedna, kterou si dovolím laicky přetlumočit, jak jsem jí rozuměl. V té zprávě bylo řečeno, že zhoubný účinek viru na plíce není způsoben ani tak přímo virem samotným, jako přehnanou reakcí člověkova imunitního systému. Mám takový pocit, že nemoc leukémie má v tomto smyslu v sobě něco podobného. Prosím případného čtenáře – lékaře, aby mne případně opravil, moje vědomosti v tomto oboru pocházejí z ošoupané knihy Domácí lékař z roku 1922, a je docela možné, že medicína v něčem třeba již od té doby i pokročila. Mimochodem, ta kniha byla kouzelná v tom, že asi v půli plynule přecházela z medicíny humánní do veterinární.
Rozumím-li tomu tedy dobře, člověk má v těle jakousi policii, která ho má bránit a likvidovat všechny nebezpečné cizorodosti, jenomže ta policie může reagovat neadekvátně a spustit takový poplach a rozjet takovou akci, že následky tohoto alarmu bráněný objekt v podstatě nepřežije. Obávám se, že tato modelová situace může nastat i jinde, na jiných jevištích a v jiných kulisách než jsou lidské plíce, s účinkem však neméně zhoubným.
Vedle svého imunitního systému má moderní člověk ve svém organismu, a to v jeho myšlenkovém velíně (velín, skloňuje se podle vzoru kravín) i orgán, střežící integritu, svobodu a nezávislost daného individua, tedy rovněž jakousi „imunitní stráž“. Tento orgán sleduje a hlídá, aby se daný člověk nestal předmětem vnější manipulace, tedy v podstatě něčí věcí, nástrojem. Na rozdíl od dalších kanceláří a oddělení tohoto velína, řídících třeba fyziologické procesy a sledujících všechny možné pocitové a bolestivé signály a organizují reakce na ně, tento Úřad svobody a nezávislosti (ÚSN) je více méně civilizační a skoro bych řekl módní záležitostí, a kdo ho nemá, je těžce out. Kdysi dávno měl člověk v mysli Úřad pro autoritu a posvátno (ÚAP), a právě tento úřad člověku globálně určoval, co je správné a co by naopak neměl, avšak vždy v napojení na nějaký vnější signál, na nějakou směrodatnou posvátnou wifinu, která v daném prostoru vysílala. Tak to fungovalo celá tisíciletí, nelze jistě říci, že bezporuchově, ale, řekněme, jakž takž. Člověk prostě předpokládal, že sám není schopen o některých záležitostech rozhodnout, ani se v nich orientovat, a přijal proto více méně vděčně vysvobozující signál ze své wifiny, který sledoval jeho ÚAP a poslechl to (moderní člověk by si neodpustil dodat: slepě).
Zásadní změna proběhla v Evropě, která přinesla světu rozhodující pokrok a většinu pro život nezbytných dober, a to zdaleka ne pouze dvě světové války. V Evropě poprvé člověka napadla tato hvězdná myšlenka: vykašlat se (on to řekl jinak) na ÚAP a všechny posvátné wifiny, jsem a budu sám svůj! A hned také začal z hlavy vyhazovat všechno to haraburdí posvátna, zázraků, tajemství, metafyziky a jiné středověké veteše. Do kanceláře bývalého ÚAP se nastěhovali energičtí mladí muži a na dveře přišroubovali novou cedulku, ano, ono ÚSN. Obrázky ze zdí i obsah šuplat šly na skládku a začal nový režim. Jsem sám svůj, nikomu nepatřím, nikdo nemá právo mne omezovat a dirigovat, jen já sám si mohu určovat, co je dobré a co je špatné! Chlapci v té nové kanceláři jsou nepředstavitelně snaživí a vynalézaví, jde o to, objevit opět nějaký další, skrytý a rafinovaně zamaskovaný způsob nesvobody, postavit se proti němu a vyhnat z hlavy i náznak pocitu nějaké povinnosti ho respektovat! Znal jsem jednoho, který přišel na to, že nesvobodou je i předpis lepit známku do pravého horního rohu obálky.
Jenomže, safra, ona lidská společnost asi nějakou koordinaci potřebuje. A taková koordinace musí ze samé své podstaty být tak trochu centrální. Další malér je v tom, že člověkovo poznání je částečné, nedokonalé a neúplné. Vševědoucí je pouze Bůh, člověk i to, co vidí, vidí pouze jakoby klíčovou dírkou, a většina jeho obrazu světa, ze kterého při svém uvažování vychází, je jeho nevědomým konstruktem, kterému však přikládá punc Pravdy. K mnoha otázkám by bylo potřeba vyjádření Autority, která to ví, rozumí tomu a vidí to trochu lépe… Novověký člověk však neuznává žádnou Autoritu mimo a krom sebe sama. Abychom mu příliš nekřivdili, vyplývá to do jisté míry i z jeho špatných zkušeností s posvěcenými autoritativními wifinami, ze kterých někdy mohl jako sláma z bot panského pohůnka trčet zcela pozemský stranický zájem a nikoliv alespoň odraz či zásvit Věčné Moudrosti. Také se tomu říká „politická teologie“, a lze to ostatně potkat i dnes.
Po zrušení ÚAP a nastolení absolutní vlády ÚSN však s nějakými dobře míněnými koordinačními pokyny moc nepochodíte. Náš nový úřad v člověkově mysli je ve střehu, a to že jakékoliv vrchnostenské nařízení je omezením svobody a manipulací se ví už dávno dopředu, ještě než nějaká autorita vůbec něco hlesne. Nevím, zda tuto zostřenou bdělost má český člověk od francouzské revoluce, spíše bych o tom pochyboval. Je možno se podívat již na první kapitoly dějin českého státu, a vidíte, že jsou plny intrik, lstí, úkladů, šaleb a případně vražd a osočování mezi těmi kteří jsou nahoře a těmi, kteří jsou dole. Ne bez důvodu asi arabský kupec Ibrahim Ibn Jakub zanechal toto svědectví: „Tento lid si nedovede sám vládnout, může nad ním vládnout jen cizinec“. V tom se ovšem těžce mýlil, zde ani cizinec nic nepořídí. Jakýkoliv „pokyn zhora“ narazí na zběsilou imunitní reakci, a výsledkem může být a nejspíše bude pravý opak. Viděl jsem jednou kouzelný kreslený vtip právě na toto téma: Je na ní sám Hospodin na obláčku, a muž dole na zemi mu pěstí hrozí a volá: „Pomalu, pomalu, na příkazy zhora jsme zde hrozně hákliví!“ Existuje názor, že tato vlastnost pochází ze zkušenosti našeho lidu s diktaturami, kterou jinde, s menší rezistencí a méně hysterickou imunitní reakcí nemají. I tak možno. Leč však, v některých případech lze diskutovat o tom, co je příčina a co je následek. Může to totiž být i obráceně. Diktatura může být následkem toho, že jakékoliv mírnější formy koordinace prostě neúčinkují. A pokud se někdo domnívá, že se vrchnost, ze všech stran ostřelovaná „stane lepší“, ten nejspíše spadnul z Marsu. Na tomto světě, po kterém chodíme, se ještě nikdo nepolepšil následkem toho, že je zesměšňován a nadáváte mu. Naopak, člověk v takové situaci je v ještě větším stresu a je větší pravděpodobnost, že bude dělat špatná rozhodnutí. Navíc, v tomto permanentním pouličním řevu a výkřicích stranicky nenávistných výpadů zanikne zcela hlas případné kritiky konstruktivní, poučené a zodpovědné. Pokud vím, tak zakladatel novodobého českého státu T. G. Masaryk řekl: „Demokracie je diskuse“. Diskutovat lze stěží s někým, kdo mně nadává a za vším hledá nějaký podraz, demokratická diskuse je něco trochu jiného než kravál na náměstí. Diskuse je něco jiného než hospodská hádka, demokratická diskuse předpokládá jednak určitou míru informovanosti a především jistou kulturu a schopnost chápat věci v souvislostech, schopnost vidět problém i jinýma než pouze svýma očima. Diskuse právě těmito svými nevyhnutelnými předpoklady ovšem, žel, jistou množinu lidí v podstatě z demokracie vylučuje….a právě u nich je ona splašená imunita dosti častá, ba přímo epidemická. Diktatura ovšem není řešení, protože i v politice nakonec platí přísloví: „Co nevyhladíš, to nevyškrábeš.“
To je tedy asi naše situace, srovnatelná s onou z řetězu utrženou imunitní reakcí. Český člověk má asi také jistý deficit nějakého základního filosofického a sociologického minima, za což v podstatě ani nemůže. Byla by potřeba politická výchova k demokracii, u nás zatím ještě nebylo nikdy praktikováno nic jiného než „politické školení mužstva“, tedy více či méně tupá stranická propagandistická indoktrinace. Zemitá tradiční lidová moudrost byla poztrácena a nenašlo se zatím nic, co by ji nahradilo. Humor, laskavý porozumivý humor, schopný rovněž leccos překlenout, ten se rovněž nikterak masově nepěstuje. Výsledkem je, že co nesouhlasí s člověkovým názorem, to je pro něj jednoduše lež, co přesahuje jeho chápání, je pro něj nesmysl. Ke všemu má náš člověk často ještě pocit, že ofenzivním až neurvalým vykřikováním a prosazováním svého postoje projevuje statečnost a slouží Pravdě. Nenáležitě nastavená imunitní reakce se může splašeně obrátit proti Řádu, který je sice z hlediska člověka cizí a vnější, ale je předpokladem existence lidské pospolitosti.
Vážení rotariánští přátelé, sdělil jsem vám svůj názor, a vy si s tím, co jsem vám napsal, udělejte co libo. Nechť tedy má člověk v hlavě bdělý úřad pro svoji jedinečnou integritu, zvnějšku ničím nenarušovanou, a nezávislost, bdící nad tím, aby se člověk nestal něčí věcí nebo loutkou. To je naprosto v pořádku. Ale měl by to možná spíše být Úřad pro schopnost respektu k Řádu a autoritám a schopnost rozeznání jeho hranic a prostoru vlastní odpovědnosti. (ÚSRŘASSHPO), schopný tedy rozeznat a respektovat nároky, vyplývající z podstaty a situace pospolitosti, jíž je součástí, tedy nároky opodstatněné. Bylo by dobré tam tedy znovu vzít někoho z onoho zrušeného Úřadu pro Autoritu a posvátno. Ono to, že se někomu něco nelíbí, něco mu nevyhovuje nebo něčemu nerozumí není asi ani v demokracii ještě samo o sobě dobrý a dostatečný důvod „vyjít do ulic“ A tento úřad by měl tedy pod kontrolou právě tuto imunitní reakci, aby se neplašila. A pamatovat si, že maminka a režisér mají vždycky pravdu!
MUSTr. ThMgr. Milan Klapetek.
Moje wifi, na kterou jsem napojen, vysílá toto: A ty, můj synu, buď silný v milosti Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné. Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života, chce obstát před tím, kdo mu velí.
2 Timoteovi 2,1-4