V našem dnešním jubileu byl hlavní postavou sir James George Frazer (1.1.1854 – 7.5.1941), skotský antropolog, etnolog a etnograf. Zabýval se především nejstaršími náboženskými představami, mýty, rituály a magií. Zdůrazňoval funkci mýtu při organizaci života lidské pospolitosti, a jeho přístup je ovlivněn pozitivismem, což znamená, že sestavuje jednotlivé formy myšlení do vývojové řady, na jejímž konci je vědecké poznání. Je to jeden z velké trojice autorů, jejichž dílo vytváří doslova fundament látky pro religionistiku a antropologie – ti další dva k němu jsou Claud Lévi-Strauss a Mircei Eliade.
Základní Frazerovo dílo nese název Zlatá ratolest a je to dokonalé kompendium všech možných či známých forem magického, mýtického a náboženského myšlení. Shromáždění tohoto materiálu je však jedna věc, jeho vyhodnocení, systematizování a případně vyvozený závěr je věc druhá. Frazer zde představuje ten přístup, který sestavuje látku a formy náboženského a magického myšlení do jasné vývojové linie, směřující, stručně řečeno, k finálnímu a dokonalému způsobu myšlení, kterým je vědecké. Již v době formování tohoto konceptu se hlásily o slovo i jiné přístupy, ale onen vývojový pozitivistický se asi ujal nejvíce. Vyplývá z něj, že pro každou další fázi je ona předcházející škodlivým přežitkem, který by bylo potřeba zlikvidovat, aby se mohlo rozvinout dobro té lepší metody.
Co bylo jsou přežitky, kterých je třeba se zbavit. To je asi tak obecně či vulgárně vyjádřeno základní koncept, se kterým se lze setkat i dnes, jako ostatně v každé fázi evropských duchovních dějin. Vyznavači tohoto mobilizujícího konceptu se liší pouze tím co považují za to nové, zdravé a moderní a co je to tmářství a předsudek. I když to Frazer ani ostatní obvykle takto „natvrdo“ neříkají, právě tak se to v evropském myšlení ujalo.
Problémem či systémovou vlastností evropského myšlení je totiž to, že se obtížně vyrovnává se souřadným chápáním kompetence dvou či více odlišných principů. Tuto vlastnost lze nazvat „redukcionismus“ nebo „monismus“ – jde o to, že Evropan chce mít v hlavě vždy jasno, což může komplikovat přítomnost dvou odlišných typů myšlení, nesoucí sebou nezbytnost nějakého „řadiče“, který by rozhodoval, který je kdy kompetentní. Následkem toho je nejen předpokládaně a nutně nepřátelský vztah mezi vědou a vírou (a mezi nositeli těchto typů myšlení rovněž), ale i používání určitého typu myšlení i tam, kde není vhodný a přiměřený. Myslím, že právě tato doba je přesně ta pravá pro to, aby právě tento problém byl vynesen na světlo. Dospěl jsem k přístupu, který je přehledný a myslím, že může i dokonale fungovat, takže se s vámi o něj rád podělím.
Vycházím z toho, že jsou tyto tři typy myšlení:
- Neusoustavněná bezprostřední empirie, tedy zkušenost. Jablko je jedlé, kámen nikoliv.
- Magický či náboženský konstrukt. Někde nad oblaky je něco nebo někdo, co to všechno vidí a řídí.
- Usoustavněné vědění. Síly na dvouramenné páce budou nepřímo úměrné délce ramen.
Postup vývoje vzájemné koexistence těchto tří základních typů myšlení, to je to, o co zde běží, a zde lze skutečně vysledovat určité fáze a vývoj. Řekl bych, že lze izolovat tyto signifikantní kapitoly:
- Pravěk– čistá empirie, doplněná pudy – zvířecí stav. Zvíře (patrně) nemá ani náboženství, ani vědu.
- Starověké kultury – empirie, doplněná magickými a náboženskými konstrukty. Co přesahuje bezprostřední a pochopitelnou empirii je v kompetenci nadpřirozené síly, se kterou je případně možno komunikovat nebo manipulovat. Bohové jsou však svobodní a nevyzpytatelní, stejně jako vše, co řídí. Teorií tohoto stavu je magie. I matematika je spíše empirická – kupecké počty (nebo mystická, jako kabala).
- Přechodná fáze – antické Řecko. Nad řeckými bohy, sídlícími na Olympu s Diem jako nejvyšším je ještě jedno „patro“, ve kterém jsou neosobní síly – Osud, Náhoda, Nutnost. Ty vládnou i bohům, a zejména je důležitá Nutnost ANANKÉ. Let hozeného kamene či vystřeleného šípu řídil v představách lidí nějaký bůh nebo anděl, a to podle své vůle a tedy pro člověka nevyzpytatelně. Již u ionských filosofů a zejména pak u zakladatelů fyziky a mechaniky skoro v našem dnešním smyslu se objevuje revoluční myšlenka – jsou jevy, které nejsou v kompetenci nižších bohů a polobohů, ale přímo oné ANANKÉ. To má dalekosáhlý význam – tato „Nutnost“ má program, který má něco společného s lidským rozumem – NÚS. Nutnost se řídí člověku poznatelnou ustanovenou zákonitostí, takže prohlédneme-li svým rozumem tajemství jednoho jejího postupu, můžeme se spolehnout, že bude platit i v jiných podobných případech. Objevili-li bychom zákonitost letu jednoho vrženého nebo padajícího tělesa, můžeme se spolehnout, že bude platit pro všechny případy, tedy pro všechna vržená či padající tělesa. Nutnost není žádná vrtkavá Afrodíté, aby to chtěla jednou tak a podruhé jinak. A právě to je vlastně zrození vědy, která je schopna odhalit to podstatné, na čem je určitý děj založen, a výraz pro to je THEOREIA, tedy teorie. Teorie je posvátné zření, odhlížející od všeho případného a nahodilého a postihující to rozhodující a podstatné. Řekové měli i schopnost vytvářet soustavy, systémy, jejichž vlastností byl LOGOS, což znamená konzistence, nerozpornost. Nu, a tato schopnost postihnout teorii a vytvořit systém, to je věda doslova jak vyšitá! A to po Řecích zdědila Evropa, ale nebylo to tak jednoduché.
- Evropský středověk – srovnat řeckou vědu s vírou v suverénního Hospodina, Boha stvořitele nebe i země a Otce Ježíše Krista není snadné. Nad Hospodinem žádná ANANKÉ není a nemůže být. Prohlásit, že je na tomto světě něco, co se řídí vlastními zákony a Hospodin to nemůže změnit (Zeus se s tím smířil) je nemyslitelné. Duch řecké vědy tedy žije v poloilegalitě na periferii kultury, které vládne teologie, která však naopak řecký smysl pro systém a teorii možná nasála více, než je zdrávo.
- Renesance – průlom. Již Galileo Galilei razí tezi, že Bible učí člověka jak má žít, nikoliv jak se točí vesmír. Newton považuje přírodu za třetí knihu boží, psanou jazykem matematiky. I přírodní zákony jsou tedy součástí božího stvoření a jeho Řádu, a v jejich zkoumání není nic protibožského, naopak. Již tehdy to mnozí viděli tak, že trocha vědy sice jakoby člověka od víry odvádí, ale větší dávky působí opačně. Tu a tam tedy nastal určitý rovnovážný stav a vědomí rozdělených kompetencí – kde je kompetentní teologie, kde je kompetentní matematika. I René Descartes svou hranicí mezi jevy rozprostraněnými a nerozprostraněnými usiluje o to, aby byl vědě vymezen i v rámci víry prostor její kompetence.
- Osvícenecké pokušení – evropská mysl nemá, jak již bylo řečeno, v oblibě současnou platnost více odlišných principů, a neurčitost již vůbec. Jak to, že někde logika, matematika a člověkem vytvořené systémy platí, a jinde ne? Kompetence vědy je bez hranic! Ano, to je bojovný pokřik, se kterým věda táhne v bojovém šiku na pole, doposud vyhrazená spíše kněžím a prorokům. Je to člověk, jeho duše, je to lidská společnost a její pouta, smysl a hodnoty. Jenomže tam je vědec se svými měřidly jako slon v porcelánu. Ano, jsou vědecké pokusy o definování smyslu života, ale vyznívají tak spíše na špagát…
- Hledání nové konfigurace. Tu a tam zaznívající nadějné, fantastické či utopické projekty nápravy světa se nemohou minout s tímto tématem. Z vylíčeného vývoje vyplývá nebo by mohla vyplynout jednak legitimita všech oněch základních typů myšlení, kterým člověk disponuje. Dále jde o rozložení polí či oblastí, , kde jsou jednotlivé typy myšlení kompetentní a posléze otázka operačního systému nebo řadiče, který bude rozhodovat o tom, která situace, problém nebo otázka patří do kterého pole. A tu je můj návrh, který byl předmětem jednoho sympózia, na kterém se i náš klub účastnil. Na této neumělé koláži je ono rozložení horizontů patrno.
Bezprostřední, jednoduchá a většinou nereflektovaná, tedy o žádnou teorii se neopírající empirie je nadále základní dovedností. Umět zatlouci hřebík, uvázat uzel, upéct buchtu. K tomu člověk nepotřebuje ani fyziku, ani chemii. Nám to reprezentuje onen střed s kleštěmi, kladivem, pilníkem a dalším vercajkem. Mohla by tam být i vařečka a smeták. Za tímto horizontem je horizont vědy, tedy usoustavněného poznání. Tam bude od matematiky a fyziky všechno, co lze podrobit kvantitativnímu zkoumání. Nám to reprezentuje ono mezikruží se vzorci, které mně na té koláži sice vyšlo poněkud bledě, ale doufám, že to tam rozeznáte. A posléze je ještě onen poslední horizont, mýtopoetický horizont, kde jsou ony náboženské a mýtické látky a vzorce. Tento horizont je zdrojem hodnot, je nositelem informace o smyslu jednotlivostí i jejich celků, je zdrojem a oporou naděje a pozitivního životního pocitu. Zde je zdroj étosu a jeho kritérií. Je to oblast, ke které toho kritická věda nemá mnoho co říci. Religionistika sice může popisovat a systematizovat podoby náboženských směrů, ale k tomu, že to tak „je“ nebo „není“ není kompetentní.
Řadič. To slovo již v této stati několikrát padlo, a je to naprosto základní součást tohoto systému. Řadič rozhoduje o tom, zda je to, obrazně řečeno, otázka, se kterou půjdu za inženýrem nebo za knězem. Nebo psychologem. Součástí toho je i „operační systém“, který nastavuje vztah k jiným systémům, které jsou nainstalovány v myslích ostatních lidí či vůbec někde jinde ve „vnějším světě“. Brněnský myslitel František Vymazal to vyjadřuje takto: „Nezajímají mne tvoje názory, ale co z tebe dělají“. Člověk může svůj mýtopoetický rámec prožívat jako svoji vlastní doménu, své privatissimum, či může vyhledávat společnost lidí podobně myslících, ale ovšem také jako nesmlouvavou normu a měřítko, kterému by se všichni a všechno přizpůsobit a podrobit. A to je fundamentalismus a fanatismus.
