Článek Veroniky a Přemysla Houdových „Zelináři měnili systém zevnitř“ ze Salonu, přílohy deníku Právo z 3.10. 2018 (přibližně) vpravdě uhodil hřebíček na hlavičku. Otevřel problém přímo historických rozměrů, problém, pronásledující naši vlast již přinejmenším od 15. století. Jde o vztah individuálního světového názoru obyvatele těchto končin k určité oficiální státní ideologii, zahalené do náboženského či filosofického hávu. Vyhraněný postoj k této otázce se zračí v připomenuté myšlence Václava Havla, že zelinář, který jinak nevěří v nic a přesto umístí do výlohy plakátek „Proletáři všech zemí, spojte se!“ žije ve lži. Z tohoto sdělení vyplývá něco, co bude obecněji sdíleným názorem – žádoucí a „pravdivé“ je, když člověkova osobní víra či filosofie je identická s tou, která drží pohromadě danou společnost. Tato teze či představa, která je u nás přímo hybnou silou dějin, si právě proto zaslouží malý kritický rozbor. Začnu s tím ovšem poněkud zdaleka.
Zabývá-li se kdo dějinami antického Řecka, nemůže minout oblast, kterou nazýváme náboženství. Tam objeví mnoho pozoruhodného a zajímavého, jedna okolnost mně však připadá velmi závažná, ba skoro zásadní. Řekové pěstovali pochopitelně mnohobožství, a jejich bohů a polobohů bylo mnohem více, než oněch 12 Olympanů v čele s Diem. Praktické náboženství bylo rozděleno do pomyslných pater. Řekněme, že v nejnižším patře bylo náboženství osobní. Každý Řek si z onoho nespočtu bohů mohl vybrat toho, kterého považoval za svého osobního ochránce a pomocníka. Jeden si mohl vybrat moudrého Apollóna, jiný divokého Dionýza, a tento osobní bůh formoval jeho osobnost, hodnoty a životní cíle. Do této oblasti nikdo nikomu nemluvil, a panovala zde tedy vpravdě demokratická svoboda. Na tímto patrem osobního náboženství bylo patro, ve kterém se nalézalo náboženství obce, náboženství města, státu, polis. Každé město, které bylo samostatnou politickou jednotkou, mělo svého ochranného boha, který byl nejen strážcem jeho bezpečí a prosperity, ale byl i garantem zákonů, smluv práva a vystupoval i jako ztělesnění celé městské pospolitosti. V tomto patře ovšem panovala přísnost, protože urazit nebo jinak znectít ochránce města mohlo mít pro všechny katastrofální důsledky. Slavnosti tohoto patrona či patronky města byla projevem loajality a manifestací sounáležitosti. Ukazuje to jedna zkazka, vížící se k filosofu Epikurovi, který, mimo jiné, hlásal, že se bohové o člověka valně nezajímají a on si z nich také nemusí dělat těžkou hlavu. Byl to tedy skoro ateista. A právě tohoto ateistu kdosi jednou viděl jít na slavnost bohyně Athény, patronky Athén. To mu bylo jistě divné a tak se Epikura jízlivě a posměšně zeptal: „Kampak kampak, Epikure, vždyť přece říkáš, že se o bohy nemusíme starat?“ Filosof Epikuros mu na to odpověděl toto: „Příteli, já na tu slavnost nejdu kvůli Athéně, nýbrž kvůli Athénám!“ Já si nemohu pomoci, ale mně to připadá úplně jako ten plakát v té zelinářově výloze… A je to se mnou ještě horší – mně to připadá moudré, normální a nemám vůbec žádný pocit, že by Epikuros „žil ve lži.“ Připadá mně totiž moudré a demokratické právě to rozdělení na ta dvě patra, a představa, že by v pořádku byl pouze dokonalý soulad onoho náboženství v člověkově mysli a té ideje, která je v základech uspořádání dané společnosti, právě tato představa či požadavek mně připadá jako despocie a totalita. Jako teolog bych otevřel Bibli, a i ta mně k tomu cosi říká. Obyvatelstvo Jeruzaléma je po jeho dobytí babylonským vojskem odvedeno do zajetí, tedy do Babylona. Prorok Jeremiáš jim na cestu posílá list, ve kterém je nabádá, aby „hledali pokoj toho města, do kterého je Hospodin (ne Babylonci!) posílá“. Oni ho poslechnou, brání sice svoji osobní víru jak ti mládenci v jámě lvové či peci ohnivé, ale patrně jinak respektují babylonské zákony a řád, který je zaštítěn babylonskými bohy. Podobně je i v Novém zákonu nespočet výzev, aby se křesťané podřizovali vládní moci a modlili se za vrchnost, ale ta nebyla tehdy nikde jiná, než pohanská, a všude byla podpírána nějakým „nekřesťanským“ bohem. Patrně s tím neměli problém, neboť věděli, že to je politika, tedy to jiné patro, kde nejde v pravém smyslu o náboženství. Později se ovšem toto jasnozřivé rozlišení začalo i vinou jiných náboženských vlivů (gnóze) stírat, a křesťané začali svou okázalou neloajalitou provokovat a stát jim to oplatil represí. Přitom ve státním kultu nikdo po nikom nechtěl, aby se někdo své osobní víry vzdal. Stačilo, obrazně řečeno, dát do výlohy plakátek „Proletáři všech zemí, spojte se!“, resp. „Sláva božskému geniu našeho císaře!“… Někdo však viděl svou osobní víru v Krista a státní náboženství v jedné rovině a z jednoho těsta v navzájem se vylučujícím vztahu, což je, soudím, kardinální omyl, ne-li přímo rouhání a svatokrádež, čímž je zaděláno na nekonečné drama se smutnými konci na všech stranách a v nespočtu podob.
Korunu zmatení a setření oné velice užitečné hranice a rozlišení mezi státním a osobním náboženstvím nasadilo prohlášení křesťanství za státní náboženství na sklonku 4. století. Křesťanství, ono typicky osobní náboženství, pro které se má člověk svobodně a dobrovolně rozhodnout a přijmout jeho hodnoty i břímě se stává náboženstvím státním. Je to pro něj samotné spíše Pyrrhovo vítězství. Státní náboženství bylo zcela formální – šlo o to, vykonat nějaký úkon, manifestující onu loajalitu státu, a nic víc nikdo po nikom nechtěl. Jenže, podstatou křesťanství je láska – tu však žádným státním zákonem nikomu nařídit nelze – i v křesťanství pak namnoze zůstane u formální vnějškovosti. Křesťanství jako státní náboženství sotva mohlo tolerovat nějaké jiné náboženství osobní – původní dobré a užitečné rozlišení je tedy setřeno, zrušeno, popřeno, zakázáno. Křesťanskými sociálními utopiemi a židovskou eschatologií inspirovaný marxismus a socialismus jde v těchto nešťastných šlépějích a možnost nějakého odlišného osobního náboženství formálně neuznává. Přesněji řečeno, považuje nějaké odlišné osobní náboženství za dočasnou, přechodnou fázi, než všichni prohlédnou a osvojí si vědecký světový názor. Odlišné osobní náboženství je tolerováno, pokud jeho nositel neohrožuje, netorpeduje či nezpochybňuje to státní.
Takto viděno a seřazeno mně připadá označení zelináře, dávajícího do výlohy onen plakátek za „ve lži žijícího“ stejně totalitní, jako ono vrchnostenské setření demokratické hranice mezi státním a osobním náboženstvím. Anglický filosof Bertrand Russell krom jiných mouder řekl i toto: „Většina lidí se domnívá, že by se svět měl řídit podle jejich představ a předsudků. Vidět to jinak by znamenalo myslet, a lidé by raději zemřeli než mysleli, což také nakonec většinou činí.“ Domnívat se, že ten konstrukt, který mám v podobě svého přesvědčení či víry ve své mysli a který mně organizuje moje myšlení a život, že to je nějaká svatá „Pravda“, která by měla platit i tam „venku“ a být jakýmsi obecným zákonem, podle kterého se bude řídit svět, tak to mně připadá, nejmírněji řečeno, krajně nevkusné. Je to vrchnostenská totalita v obráceném gardu, a jako taková snad ještě pošetilejší. A ovládne-li nějaký dav na náměstí, ještě nebezpečnější…
Je-li pro nás Řecko kolébkou demokracie, bylo by tedy dobré se lépe podívat, jak to tam měli zařízeno, a právě ta dvě patra mně připadají přímo jako conditio sine qua non, tedy nezbytná podmínka fungování demokratické společnosti, ve které nevládne ve všech patrech jeden jediný směroplatný udavač taktu. K tomu však je nutno vést a vychovávat občany, aby byli připraveni na to, že nebude vždy „po jejich“. Jde o to, aby byli také vychováváni k tomu, že člověk jiných názorů není nepřítel, nýbrž člověk jiných názorů, jak to řekla paní Eliška Hašková-Coolidge. Znamenalo by to ovšem připustit, že i člověk, nevidící spásu v individualismu a skupinovém egoismu má právo na existenci. Vidění, které promlouvá ze slov Václava Havla nějak také vůbec a naprosto nepřipouští ani teoretickou možnost, že by onomu socialismu někdo mohl osobně věřit a ten plakátek si tam dát ze svého osobního přesvědčení. Ten by žil asi potom ve lži na druhou.
Lze ovšem namítnout, a já to cítím také, že my zde vlastně ani žádné „státní náboženství“ nemáme. Byl jsem svědkem napínavých panelových diskusí o politice v USA, kde sice také nemají „státní náboženství“, ale všechny diskutující spojovala společná víra v podobě „amerického kréda“, onoho hrdého “I am an American!“. Něco podobného v podobě hrdého vlastenectví spojuje Švýcary a možná o něco méně i Němce. My nic takového nemáme. Myslitel Bernard Bolzano sice v 19. stol. hlásal v Praze „zemské vlastenectví“, ale ta myšlenka asi odešla zároveň s ním. Za takových okolností, při absenci spojujícího pouta, se veřejný život stává kolbištěm zájmů, předsudků, ambicí a komplexů. My nemáme společnou a milovanou „vlast“, která by nás spojovala jako rodinu, my už máme pouze „stát“, tedy „erár“. To je žalostná náhražka. Soudit se s vlastí – to skoro nepřipadá v úvahu. Soudit se s erárem? To je chvályhodné hrdinství. Nemáme „společné náboženství“, a obávám se, že narcisní jedinci by ani nic takového, co by bylo i nad nimi, nesnesli. Ono by to nemuselo být zrovna náboženství – takovou spojující ideou by mohl být třeba stoicismus, filosofie otroka Epikteta i římského císaře Marka Aurelia. Jenže i tam je něco nad člověkem. … Takže mám pocit, že hlavním hříchem toho zelináře je v očích Václava Havla to, že tam nevystavil „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. I kdyby tomu také ani za mák nevěřil, tuším, že obvinění ze života ve lži by ho minulo. Ve lži žijí zásadně ti, kteří to mají v hlavě srovnáno jinak než příslušný Mistr Pravdy. A to jakýkoliv takový Mistr, a to na obou stranách barikády, zdaleka ne jen ten jmenovaný. V tom si mohou podat ruku on, stejně jako soudruh tajemník i velebný pán. A jak tedy vidno, i náš prorok demokracie a svobody.
Absence společné myšlenky je pro jakoukoliv pospolitost neblahou skutečností. Platí to jak pro naši vlast, tak pro Evropskou unii. A také se k tomu vztahuje myšlenka německého právního teoretika Ernsta Wolfganga Böckenfördeho. Ten ve svém pověstném „dilematu“ říká toto: „Liberální společnost žije z předpokladů, které si nedovede sama vytvořit“. Je to míněno tak, že i liberální společnost vyžaduje jistý mravní standard, avšak ten může být založeno pouze na nějaké společné myšlence, což je zase něco, čemu se liberalismus ze samé své podstaty přímo vzpouzí. Nebyla by svoboda! Byla by, kdybyste si to, vy barbaři, dokázali rozdělit a zařídit tak, jak to před dvěma a půl tisíciletím měli Řekové. Zelinář si dal klidně do výlohy sošku Athény, i když vyznával jako svou osobní bohyni Persefoné. Oni dokázali rozeznat a rozlišit, že jsou to dvě různé věci. Oni totiž učinili ten revoluční objev, ke kterému my se teprve blížíme. Přišli na to, že hlavu je možno použít i k myšlení a tím pak došli i k tomu, že ne všechno, co platí v té mé hlavě, platí a musí platit i tam venku. A tak byli schopni tam mít dvě přihrádky a když se jednalo o ně samotné, brali z jedné a když o obec, res publica, pak brali z druhé. Chtít aby obec myslela podle mne je dost bezohledné k těm, kteří to vidí jinak, proto je dobré myslet a domluvit se. Hlavně myslet, ne jen umřít. Vypadá to jako luxus, ale, věřte, žilo by se nám s tím společně lépe! A je to demokratické. To přinejmenším. I to, že má člověk za výlohou něco, co nemusí být jeho osobním přesvědčením.
ThMgr. Milan Klapetek