Na životě je krásné to, že všechno je jinak, než jak to na první pohled vypadá. To je kouzelná skutečnost, která je zároveň dokonalým zahaněčem nudy a šedi. Stačí se kdekoliv podívat pod pokličku zdánlivě jednoduché a banální skutečnosti a rázem hledíte s vykulenýma očima a máte před sebou možnost i nutnost si v hlavě v některém jejím regálu vše přerovnat.
Všechno začíná obvykle tím, že je člověk svědkem něčeho. To se stává běžně, ale ono jde o to, pochopit onen shlédnutý příběh jako informaci, paradigma, a příslušně ho ošetřit, postihnout podstatu, odstranit nahodilosti a případnosti, pak zařadit a uložit. A přesně to jsem já udělal s jedním vyprávěním, které jsem slyšel ve velkotresenské venkovské hospodě Na Petrově před takovými 60 lety. Tady, je to už dost dávno. Myslím že to byl nezapomenutelný tresenský rodák Miloš Kovář, zvaný Machour, který tam jednou u piva vyprávěl toto (je dobré dodat, že pracoval jako závozník v tuhových dolech): V oněch tuhových dolech ordinoval některý den v týdnu závodní lékař. Byl to starý praktik, který do „grafitárny“ už léta dojížděl, a který všechny pracovníky v tom závodě znal jak své boty, a znal dokonale i podmínky, ve kterých pracují. Jednou se však stalo, že tento pan doktor šel na dovolenou, či z nějakého jiného důvodu byl delší dobu nepřítomen, a na jeho místo přišel jiný. Nu, a co se nestalo: ten nový pan doktor prý si všimnul, že skoro všichni, kteří s čímkoliv přišli do jeho ordinace, kašlají. Šlechtí ho, že i když si na to nijak nenaříkali, všiml si toho, nenechal to tak a rozdával jim přímo hrstmi pastilky proti kašli. Miloš přímo neříkal, zda a jak moc jim ty pastilky pomohly, ale prý někteří po čase začali chvílemi i povážlivě modrat. To už se ovšem na své místo vrátil původní pan doktor a takřka v mžiku zjistil co se děje. Okamžitě vyslal na všechny strany, do všech provozů závodu výzvu a důrazné varování, ať pastilky proti kašli všichni okamžitě zahodí, a to co nejdál. Udělali to, a sice kašlali znovu, ale už nemodrali. Co se dělo a co se mohlo stát jim pak pan doktor takto vysvětlil: vy kašlete, ale to je ve vaší situaci zdravé a nutné. Pracujete v prašném prostředí, prach musíte vykašlávat, a nebudete-li kašlat, udusíte se. To modrání už k tomu mířilo.
Nevím, zda mně Miloš Kovář tu historii vylíčil přesně, ani po těch letech neručím za svou paměť, ale ona základní myšlenka je nad Slunce jasná. Existují stavy, které lze považovat za zdravé a rovnovážné, a ty stavy mohou být někdy rovnováhou mezi dvěma stavy, které je možno každý sám o sobě považovat za patologický, nenáležitý. Jistě je takového něco možné i v medicíně, že negativní dopad jedné choroby je kompenzován jinou, takže se vše vlastně navzájem vyrovnává. Skoro to svádí až přímo k takové domněnce, zda zdraví není v podstatě nic jiného než stav, kdy všechny choroby se v člověku navzájem dokonale vykompenzují. A odtud vyplývá i ta neuvěřitelná možnost, jako vypadlá z nějaké antické tragédie – vy toho člověka uzdravíte, tedy tedy zbavíte ho té jedné z těch dvou nemocí, ale tím uvolníte pole té druhé, která se rozvine a zabije ho! Je to vpravdě hodno pera Sofoklova, a sedět tehdy v té hospodě on, už se to dávno hraje v Národním divadle.
Myslím, že to není situace tak vzácná a kuriózní, jak by se třeba mohlo na první pohled zdát. Ono se nejednou stane, že člověk někde odstraní nějaký nelad, a vzápětí se teprve ukáže, co horšího to drželo v mezích a na uzdě, a co jste právě odbrzdili. Vzpomínám si jak jednou na jedné faře, kde jsem sloužil, vyčníval ze zdi jakýsi nesmyslný hranolek. Odstranil jsem ho, a na druhé straně zdi spadla polička, kterou ten nesmyslný útvar držel na místě. Vážení přátelé, kdo ví, kolik menších či větších pohrom bylo způsobeno tím, že člověk s Hujerovou snaživostí opravuje, odstraňuje něco, „co se mu nezdá“, co mu připadá nepatřičné a škodlivé. Je to běžná situace, že člověk, který někam přijde, vidí situaci svýma očima a není nijak divné, že shledá leccos nenáležitým, nepatřičným, zbytečným, škodlivým, a projeví svoji starost i rozhodnost tím, že to „konečně dá do pořádku“. Jenomže, ono to možná mělo nějakou funkci….
Když se v řeckém světě objevil Logos, logika, kauzální a systémové myšlení, mnohým se mohlo zdát, že mýtus, ony povídačky, které pletly lidem hlavy předtím, jsou postradatelné a k vyhození. Jenomže, ono i na tom mýtu či náboženství něco visí, i když třeba v jiné místnosti, než kde má náš vědec svoji laboratoř. On si také leckdy ani nemusí všimnout, že někde něco žuchlo na zem, protože to může být od něj dost daleko. Evropské dějiny jsou od samého začátku skoro přímo přehlídkou toho, jak energičtí muži rozdávají líbivé pilulky proti všem možným kašlům a újmám, protože to dílem myslí dobře, a dílem chtějí i dokázat a ukázat, že ten minulý (nebo současný) pan doktor je blbec.
V čínském taoistickém učení je jedna taková pozoruhodnost, kterou je rada „učte se od nefritu!“ Ten nefrit je polodrahokam, mající zvláštní a složitou strukturu. Když chce z toho nefritu někdo něco udělat, musí onu strukturu nejprve náležitě důkladně prostudovat, a teprve potom bude vědět, kde začít, kam uhodit, aby mu vyšlo to, co potřebuje. Teprve když člověk pochopí, jakou funkci či roli hraje to či ono, a jak to spolu souvisí všechno dohromady a navzájem, teprve pak je možná kompetentní a kvalifikovaný v zodpovědně seznaném rozsahu něco někde měnit! Jenže, poznat tu strukturu, to je to. K tomu se víže rovněž jedna moje vzpomínka, tato dokonce z klukovských let. Prostorem našich klukovských her byla industriálně utvářená krajina kolem těch tuhových dolů, oné grafitárny. Bylo tam plno propadů, trychtýřovitých prohlubní, naplněných černou, neprůhlednou grafitovou vodou. A z hladiny takového jezírka vyčnívaly kousky všemožného harampádí, které tam bylo naházeno. A to jezírko jsem už tehdy vnímal jako dokonalý model jsoucna. Ty vyčnívající kousky spolu totiž pod onou neprůhlednou hladinou nějak souvisely, ale jak, to se ukázalo teprve tehdy, když člověk některým pohnul. Zjistil to tím, že se pak pohnul některý ten vyčnívající kousek někde na druhé straně toho rybníčku. Už tehdy se mně zdálo, že tak nějak je to i na tom světě – vše spolu nějak souvisí, ale co s čím a jak, to je skryto v té neproniknutelné temnotě.
Jak ti kašlající horníci, tak to grafitové jezírko míří k jednomu. Vše spolu nějak souvisí, a člověk to nemusí či nemůže vidět, jak. Kdysi žil člověk s oním vědomím, že svět, tak jak je, je obrazem či součástí nějakého vyššího, dokonalejšího a moudrého božího řádu, který je člověku přístupný a pochopitelný pouze zčásti a do jisté míry. Z toho ovšem vyplývalo, že i to, co člověku není recht, určitě (nebo alespoň pravděpodobně) má svůj smysl, kterému člověk nemůže rozumět, a proto to má spíše nechat tak, jak to je. Byla to brzda lidské destruktivní (po)tvořivosti, možná někdy trochu příliš utažená. Jenže, přišel nový pan doktor, MUDr. Novověk, nezdálo se mu to kašlání vůbec, a ani nijak moc nepátral po tom, co na tom všechno případně visí a závisí. Na nějaké skryté souvislosti, kterým by on, ON! MUDr. Novověk nerozuměl totiž on vůbec nevěřil! Rozdal proti tomu pastilky člověkova přímo posvěceného rozumu, práv a legitimní vůle k změně všeho, co se komukoliv kdekoliv už na první pohled jakkoliv „nezdá“. A myslím, že už tak trochu modráme….
Člověka je možno zabít i tím, že mu vyléčíte jednu jeho nemoc, která kompenzuje vliv nějaké jiné. Pane doktore, myslel jste to dobře, ale to není těm modrajícím mnoho platno. Ono to tam kdesi pod hladinou, v oblasti vašeho nevědění, bylo s něčím spojeno.
MUStr. ThMgr. Milan Klapetek