(jak se nepozabíjet, ani když dojde na toto nevkusné téma)
Listopad představuje v běhu roku období, kdy skončily polní práce, obilí je ve stodole a brambory ve sklepě, ale ještě není venku tak mrazivo a nevlídno, aby se člověk raději držel doma. Právě tím je tento čas vhodný pro různé outdorové adrenalinové historické události, které jsou vždy vítaným zpestřením života, a proto na tento čas připadá výročí nadprůměrného počtu revolucí, převratů, pučů, válek a jiných podobných hravých kratochvílí. Ty mají, mimo jiné, i ten dopad, že následující generace budou postaveny před otázku jejich pochopení a hodnocení, což je komunikačně nesmírně nebezpečná operace, neboť se obvykle nesnadno hledá shoda, ba spíše vypukne neshoda, spor a hádka. Poučen mnoha podobnými zkušenostmi bych přispěl několika poznámkami k étosu a hygieně rozpravy o politických výročích. Jejich respektování by mělo zajistit, že rozprava na tato celkem nevkusná témata se obejde bez infarktů, mozkových kopřivek a násilí, stejně jako bez rozbitých talířů a zlomených fajfek. Zde jsou:
- Evropská kultura (i politická) je založena na nejméně čtyřech pramenných zdrojích, které se liší svým pojetím jsoucna, člověka i lidské společnosti. Oněmi zdroji je kultura starověkých Hebrejů, později Izraele a Židů, dále pak kultura starověkých Řeků, kultura antického Říma a posléze kultura národů na sever od římských hranic. Tyto čtyři zdroje představují v mnoha ohledech tak zcela odlišná pojetí, že jejich využitím a různými kombinacemi lze vytýčit a ospravedlnit jakékoliv společenské uspořádání, od teokracie (bohovlády) přes aristokracii až po autoritativní a stavovský stát a posléze i demokracii.
- Pro hodnocení politických systémů nelze použít žádnou metodu, která by se svou objektivitou a exaktností byť jen blížila vědě v jejím přírodovědném zaměření. Ne snad, že by se všechny režimy neoháněly svou vědeckou opodstatněností, problém je totiž právě v tom, že „nějak vědecky“ lze zdůvodnit úplně všechno, včetně kanibalismu. Věcně vzato je jakýkoliv soud či názor v této oblasti jevů vždy pouze subjektivní nebo doktrinární. Subjektivní pocit každého individua se odvíjí od toho, zda daný člověk hodnoty toho či onoho systému akceptuje či nikoliv. Pokud je neakceptuje a cítí se nesvoboden, dochází mezi ním a systémem ke konfliktu, jehož viník je označen rovněž na základě subjektivního nebo doktrinárního zřetele.
- Každý systém je schopen řešit pouze část širokého spektra problémů lidské společnosti, což znamená, že může být na základě váhy těmto aspektům přisouzené stejně dobře prohlášen za dokonalý nebo zločinný. Zejména jsou rozporné aspekty svoboda – rovnost. Má-li být více jednoho, musí nutně ustoupit druhé a naopak. Rozumný kompromis zde nepřipadá v úvahu – v takovém případě budou nespokojeně řvát obě strany. I proto je tendence absolutizovat jedno či druhé.
- Evropská mysl má problém se souřadným vpravdě pluralistickým chápáním většího počtu řešení či možností a nezadržitelně tíhne k tomu, jednu z nich prohlásit za jedině správnou a ostatní za zvrhlé. Nevnímá společné kořeny a předpoklady, nýbrž pouze rozdíly a odlišnosti. Přitom socialismus i liberalismus jsou dvě pouze v detailech se lišící podoby jednoho a téhož osvíceneckého předpokladu, totiž že člověk je rozumný a je připraven ochotně přijmout nutně existující rozumný systém vlády, který povede k obecnému dobru. S úspěchem lze zapochybovat o platnosti všech těchto předpokladů.
- Kultivovaný rozhovor o těchto otázkách by měl a mohl vycházet z toho, že se podíváme realitě do očí a vyjdeme více z ní než z osvíceneckých představ a snů. Z toho by pak měl vyplývat i jiný styl komunikace než onen současný, spočívající v nekritickém vyzvedání jednoho a démonizaci ostatních řešení. Místo bojovné polemiky by mohl nastoupit konstruktivní dialog, pohybující se v jiné rovině než „posvěcení – zatracení“, dialog schopný přiznat každému systému i jeho specifické klady a přínosy. Lze říci – jde o to, naučit se v této reálné pluralitě evropského myšlení žít a komunikovat. Jinak lze říci – vypudit ze svého myšlení doposud nepostradatelnou rekvizitu „třídního nepřítele“ v jakékoliv podobě.
- Asi prvním předpokladem kultivované diskuse a kultivovaných poměrů ve společnosti je schopnost každého jedince „slevit“ ze své představy, že má právo na to, aby se svět řídil právě podle toho modelu, který on si vygeneroval ve své mysli. Právě představa, že člověk má právo na to, aby tuto svoji představu realizoval je motorem nikdy nekončících konfliktů. Liší se od sebe nejen lidé, ale především jejich představy, a zatímco jeden bude chtít každý den všechno jinak, jiný by to chtěl, jak to bylo za jeho mládí, jeden by docela snesl císaře pána, druhý by veškerou vrchnost zrušil a zlikvidoval i se zpětnou platností. Jediným lékem na to je vzájemný respekt a kristovská láska (AGAPÉ), tedy přejné vědomí naší lidské vzájemné závislosti a sounáležitosti. Vypjatý individualista s tím bude mít problém, ale svůj díl úcty si zaslouží ti i oni, a místo vzájemné kriminalizace, ostrakizování a dehonestace by měl nastoupit porozumivý dialog. A to i o významu historických událostí a výročí. K tomuto bodu patří ještě jedna drobná poznámka: bylo by dobré zapochybovat i o osvíceneckém mýtu, dle kterého jsou ti pronásledovaní a ponížení lepší než jejich pronásledovatelé a utlačovatelé. Brněnský myslitel František Vymazal k tomu říká: „Člověk je tak dlouho utiskován, dokud se nezmůže natolik, aby utiskoval sám.“ Mýtus moudrých, mravně dokonalých a spravedlivých poddaných a po všech stránkách zločinné, tupé a despotické vrchnosti je evropským virem, který tu a tam někde spustí epidemii, a který i díky bájím jako té o statečných a charakterních Psohlavcích a zlém Lomikarovi řádí v našem národu jak černá ruka.
- Diskuse či jakákoliv rozprava o politice a věcech veřejných by měla respektovat onu trapnou skutečnost, že veškerá stanoviska a soudy zde mají pouze a pouze povahu soukromého subjektivního názoru, případně vyplývají z nějaké filosofické, náboženské či jiné doktríny, a jako takové je nelze vnucovat jiným subjektům. Opatřovat politické události zákonem nařízeným výkladem a pochopením je u nás sice tradičním zvykem, který lze do jisté míry i pochopit (děti se ve škole nějakému dějepisu učit mají), avšak nikdo mne nedonutí, abych takové soudy přijal za své a sotva kdo to také může kontrolovat. Zavazovat kohokoliv, aby přejal soukromé názory kohokoliv jiného dlužno považovat za barbarské a nevkusné.
- Politické názory každého člověka jsou ze samé podstaty jeho privatissimum, tedy nanejvýše soukromá věc, a jeho zveřejňování či dokonce vykřikování je exhibicionistickou úchylkou. Přinejmenším je i to nevkus. Své názory jsem ochoten sdělovat pouze v rámci kultivované diskuse či jiné, tematicky k tomu zaměřené konstruktivní příležitosti. V rámci společenského styku a konverzace vyslovuji své politické názory pouze na přímý odůvodněný dotaz, kdy je ještě stále vhodná tato odpověď: „Mám na tuto věc svůj názor, avšak nepovažuji za nutné vám ho sdělovat.“ Pokud svůj názor kdy a kde vyslovím nahlas, bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování tím diskuse končí, což znamená, že nebudu proti případným námitkám nic zdůvodňovat, vysvětlovat a ospravedlňovat. „Ptal jste se mne, a já jsem vám odpověděl. Pokud na to vy máte jiný názor, je to v pořádku a netřeba to řešit“ Důležitou součástí mého sdělení však vždy bude i upozornění na filosofická, hodnotová či jiná východiska svého pohledu, čímž poctivě naznačím jeho relativitu mého názoru neboli lépe řečeno relaci k něčemu. Předkládat své politické názory jako všeplatnou závaznou objektivní pravdu je sice v našich končinách doslova lidovým zvykem, což tomu nijak neubírá na barbarství. Charakteristickou dikcí tohoto postoje je „Je to tak a tak (a následuje výklad dojmů, předsudků a konstruktů, které onen člověk nosí v hlavě)… ! Kdyby byl býval řekl: „Já to vidím asi takto…“ byla by s ním možná diskuse.
- Cestou k nápravě politické kultury a komunikace v této oblasti by byla politická výchova, která by ovšem měla být pochopena jinak, než je u nás i v Evropě dávno zakořeněným zvykem. Za politickou výchovu nelze považovat jednostrannou indoktrinaci do panující politické soustavy s nenávistným vymezením vůči ostatním, nýbrž systémové představení všech dalších alternativních možností. Žák či student by měl nabýt informace o základních myšlenkách a konceptech monarchie, stejně jako stavovského státu či kolektivistického socialismu. K tomu by v naší současné situaci bylo řečeno – nyní žijeme v liberalismu, a je v zájmu nás všech, abychom dodržovali jeho pravidla a zásady, které jsou nejnáročnější ze všech možných soustav – spolehnutí a důraz na lidskou svobodu předpokládá velmi vysoký mravní standard každého jedince, neboť jinak systém nemůže fungovat a zvrhne se v plutokracii nebo anarchii.
- Český cestovatel František Kořenský podnikl na přelomu 19. a 20. století cestu kolem světa a zanechal o tom v několika cestopisných knihách pozoruhodné svědectví. Zaujal mne mimo jiné jeho postřeh z USA. Píše asi toto: zatímco my říkáme dětem když jdou do školy „Buď hodný!“, v Americe říkají „Nenech si ubližovat!“ Dovolil bych si v tom vidět projev zásadního rozdílu mezi tzv. totalitním systémem a liberální demokracií. „Být hodný“ je jistě možno považovat za omezení svobody, avšak alternativní „nenech si ubližovat“ je, dle mého soudu, poněkud nedostatečné. Stav, ve kterém si člověk musí svůj prostor sám hlídat a vybojovat sice vyhovuje některým aspektům, kladoucím zvláštní důraz na individuální kompetence každého člověka, doplněné mýtem nějaké vrozené dostačitelnosti rozumu a rozhledu, ale ponechává nejeden závažný aspekt neřešen. Soudím, že to jsou práva příštích generací, i práva těch subjektů, které nejsou z jakéhokoliv důvodu schopni se bránit, jako je příroda, životní prostředí, a možná i mnohé další hodnoty a fenomény.
Tak to vidím já – skončil bych touto formulí, na které netřeba šetřit a kterou je vhodno i sobě samému připomínat stále dokola, co to vlastně říkám! Vidíte-li vy to jinak, je to v pořádku a můžeme se o tom případně bavit. A skončit bychom měli pro změnu asi touto formulí: „Bůh ví, kdo z nás je blíže Pravdy…“ Vím že nic nevím, řekl jeden slavný Řek, a byl to ten, který byl podle expertního posudku Delfské věštírny člověkem ze všech nejmoudřejším. My říkáme tuto formuli poněkud civilněji: „Víme kulový!“ To je to jediné, co víme, a ani to není jisté, jak dodával Jára da Cimrman.