Slavíme narozeniny, založení a vznik kde čeho, málo kdo však ví, že podle jednoho dávného příběhu se 28. května zrodila filosofie, a poněvadž je to matka či dokonce snad přímo sestra vědy, pak vlastně má důvod k slavení i ona! Thaletovi se toho dne potvrdil jeho výpočet a došlo skutečně k zatmění Slunce! Ta historie je dost možná trochu složitější, protože Thales se to asi sám naučil u Babylonců, a také kdo ví, jak to s tou předpovědí opravdu bylo, či kolik jich bylo, ale, jak říká jedno italské úsloví „I kdyby to nebyla pravda, je to dobře vymyšleno“. Thaletovým primátem by bylo to, že tuto naplnivší se předpověď či dokonce výpočet deklaroval jako důkaz i příklad toho, že lidský rozum Nús a řád vesmíru jsou napojeny na stejný program, a bůh Slunce Helios je tam více méně jenom figura, poslouchající ono něco nad sebou. A s tím „něčím nad“, s Ananké neboli Nutností, je Thales, a potažmo člověk, jedna ruka. Těžko říci, zda je to tak jednoduše „dobrá zpráva“, ale zajímavá zpráva to byla určitě. O tom, že Řekové přesunuli množství dějů do oblasti Nutnosti, se kterou je člověk rozumem schopen komunikovat, jsme již mluvili, takže tento motiv můžeme odložit jako relativně vyřízený.
Je tu však ještě jeden motiv, a to ona bitva u řeky Halys, která probíhala právě v den onoho zatmění. Je to poměrně známá řeka (i když jistě ne tak, jako třeba Svratka), protože právě o ní je rovněž řeč v jedné typické pýthické věštbě z Delfského prognostického ústavu: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši“. Lýdský král Kroisos si tento jistě draze zaplacený expertní posudek vyložil tak, že má vítězství v kapse, ale v tom se tragicky spletl. Řeč byla totiž o té jeho říši, a nikoliv o té, kterou on sám hodlal zničit. To však bylo až o pár desetiletí později. Nyní zde bojují Lýdové a Médové, a spravedlivá věc je samozřejmě, jako vždycky, na obou stranách. Ta válka už trvala patnáct let, ale tehdy se ovšem ještě neválčilo non-stop. Právě při jedné z bitev této války, o které se soudí, že byla rozhodující, se najednou uprostřed dne zatmělo Slunce. Těžko říci, jak by takový úkaz působil na vojska dnes, ale kdo někdy viděl a zažil zatmění Slunce, potvrdí mi asi, že to je zážitek nezapomenutelný. Zažil jsem jedno ne-úplné, a stačilo to. Ono přízračné šero uprostřed dne, onen zvláštní, nazelenalý přídech skomírajícího srpku slunečního svitu, to rozhodně nepatří mezi všední okamžiky. Tenkráte to vojska obou stran svorně vyhodnotila tak, že jim bohové důrazně doporučují, ať už toho kočkování konečně nechají a jdou dělat něco užitečného. A tak se také stalo, a válčící strany uzavřely mír.
Na rozdíl od vědeckosti Thaletovy předpovědi je toto reakce nevědecká, ba přímo pověrečná. Zatmění Slunce je přece přírodní úkaz, a žádná informace nějaké vyšší inteligence v ní není! Tak nějak by nám to pravděpodobně vysvětlil i každý člen spolku skeptiků Sysifos. Vidět v přírodních dějích a událostech znamení a informaci, to je právě znak nevědeckého a předvědeckého myšlení. Jinak řečeno, je to myšlení pověrečné, a to bylo jako takové vyhubeno osvícenectvím a vědeckou revolucí. Jenže, to je to, oč zde vlastně běží, či, jinak řečeno, odpusťte, že budu onen jejich pověrečný výklad a jejich reakci na něj poněkud hájit. Je to sice těžce „out“, ale omlouvá mne snad pouze to, že jsem teolog, a ten má nevědecký výklad a připisování významu kdejakému nevědeckému materiálu přímo v popisu práce.
Nuže, v onom přízračném temnu slunečního zatmění se bojovníkům na obou stranách paradoxně rozsvítilo. Člověk velikost svých problémů i slávy obvykle poměřuje mírami, které má kolem sebe. Takto měřeno se jim jevilo, že válka je spravedlivou a nutnou odpovědí na to, co se jim stalo. Jenomže najednou se zatmělo Slunce. Kdybych o této události napsal hru (plánuji to na některou další kurňavirovou krizi a homeoffice), tak by do zděšeného ticha potemněle nazelenalého vojenského ležení, vidoucího místo Slunce jen temnou skvrnu, jeden statečný bojovník zoufale zařval: „Volové, vždyť my jsme vlastně takhle maličcí!“ Člověk nemusí být vůbec pověrčivý, aby si v takové chvíli uvědomil lidskou nepatrnost a zranitelnost a přešla ho pýcha a roupy. I ty válečné. V uvažování obou bojujících stran nemusí jít o žádnou pověrčivost, nýbrž o to, že zasadili svoje myšlení do širšího, kosmického kontextu, a v jeho rámci jim ze všeho vyšlo to, co posléze udělali. I když předtím měli jistotu, že jde o kdovíjak svatý boj, najednou v tom šeru viděli, že je to pouhá žabomyší válka, při které, jak říká vtipný aforismus, jsou právě ti stejní volové na obou stranách. Válka je nesmysl, žijeme všichni pod jedním Sluncem, na kterém jsme závislí! A to je vlastně nakonec ještě „vědečtější“ úvaha, než nějaká královská uražená ješitnost, která byla příčinou té jejich války.
Vážení přátelé, slyšet a rozeznat informaci v tom, co nás „náhodou potká“, to jistě může být bláhové, od černé kočky až po rozsypanou sůl. Byly však časy, kdy byl člověk luštěním takových znamení doslova posedlý. Mělo zásadní význam, zda někdo kýchl nalevo či napravo od vás, nebo kterým směrem letěl po obloze první pták, kterého jste po vyjítí z domu zahlédli. Výklad takových znamení, to byla ve starém Římě docela prosperující živnost. Traduje se jedna příhoda, kdy se zákazník na příslušného experta obrátil s tímto dotazem: myši mně sežraly boty. Jaký to má věštebný význam? Expert pokýval hlavou a řekl: „Patrně žádný, ale dozajista by to zásadní sdělný význam pro vaši budoucnost mělo, kdyby se to stalo obráceně“.
Události, které člověka „náhodou“ potkají ho mohou upozornit na některý zapomenutý aspekt, mohou mu poskytnout jiné měřítko, a mohou tak změnit jeho uvažování a pohled na situaci. „Byl jsem smutný, že nemám boty. Vtom jsem potkal člověka, který neměl nohy:“ Ten beznohý chudák, to je informace, měnící hodnocení situace v mysli toho bosého člověka. Jdete spustit realizaci nějakého úžasného projektu, a při vycházení z domu šlápnete do psího exkrementu. Nevolá to snad po tom, abyste si řekli: „Kletě, já v tom svém projektu napevno počítám s několika předpoklady, které naprosto nejsou jisté, spíše naopak. Není toto h…o, které jsem přehlédl, upozorněním, abych to ještě přehodnotil? Vždyť mně to ukazuje, že já ani nevím, do čeho šlapu!“ Jedna studentka práv se mně jednou svěřila s jedním zážitkem. Měla jít ten den na velmi těžkou zkoušku. Vstala, pustila rádio, a první, co se z něj ozvalo byla píseň se slovy „málo ví, málo zná…“ To rozhodlo. Tu zkoušku si odložila, a soudila, že udělala dobře. Někdy se takové vnímání a vyhodnocení připisuje intuici. V budově univerzity v New Yorku visely v každém patře požární předpisy a zaujala mne tam jedna větička. Byla tam, mimo jiné, řeč o tom, že kdo zpozoruje požár, je povinen se pokusit ho uhasit. Této povinnosti je, jak tam stálo, zproštěn, když to zřejmě není v jeho silách, nebo se také nemá vystavovat riziku „když mu něco říká, aby to nedělal“.
Je koronavirová krize nějakou podobnou informací? Je nepochybné, že ať dopadne tato událost jakkoliv, budeme o něco chytřejší, jinak řečeno, budeme vědět něco, o čem jsme předtím neměli tušení. Ono je však ale možno se zeptat i takto: Budeme moudřejší? A být moudřejší, to by znamenalo „přečíst“ tuto událost trochu jinak, než je běžné. Není to všechno, za čím se ženeme, úplně vedle? Není na čase si uvědomit onu zranitelnost lidského bytí na světě, křehkost naší kultury a vratkost přírodních systémů, na kterých jsme závislí? Je nezpochybnitelná pravda, že kolaps civilizací je v lidských dějinách všední záležitost, a že se vždy nějaká menší část její populace zachovala a založila jinou kulturu, která trvala dále. To je jistě nadějné a potěšující, to je dobrá zpráva, zejména pro tu odepsanou větší část, která se toho tak nějak nedočká. Neměli bychom přehodnotit priority, hodnotová měřítka i filosofické interpretace lidského bytí, které staví na předpokladech, které nemáme v hrsti? Třeba to, že jsme vládcové světa, mající právo si z přírody udělat zdroj surovin a odkladiště odpadu a podřídit vše svým ekonomickým zájmům a kalkulacím? Jen tak na okraj a pro zajímavost – biblická kniha Deuteronomium obsahuje i zákaz ublížit při obléhání města ovocným stromům, protože ony s těmito lidskými šílenostmi přece nemají nic společného.
K moudrosti tradičně patří i rozeznání „znamení času“. Neupozorňuje tato událost na nějaký deficit v našem myšlení a jednání? Nevolá to po přehodnocení některého předpokladu, na kterém je postaven smysl a cíl našeho počínání? Není něco jinak, než jak si tvrdošíjně myslíme? Kdysi mělo každé město i jiná pospolitost někoho, kdo měl tento segment na starosti a odborně ho zpracovával. Nevím, zda naše kultura něco takového má… V Bibli je řeč o tom, že světu bude dáno „znamení proroka Jonáše“. Není to tak úplně snadné místo k výkladu, ale jisté je, že Jonáš byl nějakou dobu doslova na pokraji smrti, a to obrátilo směr jeho cesty. Ve starých kulturách existovaly úřady, které sledovaly tato znamení, a zkoumaly, zda se některé nevztahuje k budoucnosti říše. Nebyla to služba lehká a jednoduchá, tato prorocká služba byla někdy i rizikovým povoláním. Věda, a to zejména věda pozitivisticky laděná, má však svůj jeden základní článek přímo v tom, že z toho, co je, nelze nikterak odvozovat, co by být mělo. V jednom filosofickém almanachu to bylo ilustrováno onou anekdotou o muži, padajícím z okna ve 120. patře mrakodrapu, který když letí kolem třetího patra, tak si ještě tak sám pro sebe klidným hlasem říká: „Mohu říci, že to jde nad očekávání hladce!“ Ano, jde to hladce, nebo dokonce nad očekávání hladce, což když slyším, vybaví se mně vždy právě onen vtip. Být slepý a hluchý vůči znamením, zašifrovaným v událostech které nás potkávají, to není tak úplně moudré. Rozeznání a výklad těchto znamení je však vysoce odborná a zodpovědná záležitost.
Už jsem měl hotový závěr, který mě ale poté, co jsem si to po sobě přečetl (dělám to nerad, ale někdy přece), vidím, že je sem potřeba nutně ještě něco dodat a vložit. Být vnímavý na řeč, kterou se mnou a ke mně mluví svět kolem mne, to není jen tak. Je v tom asi i notný díl smyslu pro poesii – to když v sýkorce, která mně sedne na parapet vidím a slyším pozdrav, kterým mne příroda vítá do nového dne. Když jsem bez větší úhony přežil náraz automobilu, slyšel jsem v tom: ještě jsi tu potřeba, počítá se s tebou, buď si toho vědom. Tato komunikace je jakýmsi vyšším patrem člověkova bytí a vnímání. Jde však o to, že je to komunikace podobná lehkému přísvitu či jemnému pavoučímu vláknu, jsou to sdělení úplně jiného typu než přípis od finančního úřadu. Asi bych nikomu nedoporučoval, aby se o této své poetické korespondenci s vesmírem někde moc mluvil a zejména se o ní zmiňoval před psychiatrem, díval by se na vás určitě divně. Nu a pokud byste to měli až tak, že k vám přímo hlasem mluví kredenc nebo vás nějaký neodbytný hlas ve vaší hlavě nabádá, abyste hodili po sousedovi sekeru, pak bych právě radil za tím psychiatrem jít. To už je něco úplně, ale úplně jiného.
Od zatmění Slunce a bitvy u řeky Halys 28.května roku 585 př.n.l. jsme se dostali dost daleko. Ačkoliv, vlastně ani tak moc ne – to, co oni prožívali u té řeky, to my prožíváme v různé podobě stále, a nyní zejména. Co nám to říká? Jde o umění si ono sdělení vyložit. Jako obvykle jsou zde dvě scestí a dvě krajnosti. Ta lepší cesta bude někde mezi a především nad slepou pověrečností a vědeckopozitivistickou relativní slepotou. Něco by o tom asi každý měl a mohl vědět, pouze nevím, v rámci jakého předmětu a jak by se to podalo, aby bylo jasno, že je to látka, utkaná z pavoučích vláken… Zkusíme na to získat grant. Dnešní člověk žije v odkouzleném světě plném mrtvých němých věcí a slepých přírodních zákonů. Možná nám chybí trochu něčeho, o čem je možno číst v jedné básni německého poety Hölderlina a co připomíná filosof Heidegger. Nazývá se to tam v českém překladu „bydlet básnicky“, rozuměj – bydlet básnicky v tomto světě. Bydlet básnicky znamená vnímat svět jako místo, plné kouzel a symbolů, kde za realitou našich všedních dnů je ještě další, ve které jsou mýtopoetickým jazykem napsány příběhy přátelství, dobra, lásky a krásy, příběhy objevování, poznání a hledání toho všeho. Kosmos je dýchající bytost, svět má srdce, a člověk je hrdina, hledající živou vodu. Věci jsou obdařeny lidskou řečí a oslovují nás. Poetické bydlení musí být spojeno s jeho sestrou, kterou je humor, a pak je i silnou ochranou proti nepřátelsky nenávistné napruženosti, která se jinak snadno člověka zmocní. To všechno poetické ovšem člověk popřel, zavrhl a zahodil, oslněn a oslepen tím, co lze nahmatat, zvážit, spočítat a se ziskem prodat. Třeba nám koronavirus připomíná, ať se pro trochu toho básnického bydlení na světě vrátíme. Je však potřeba naučit se s tím přiměřeně zacházet (aby si i z toho zase někdo neudělal výdělečný pověrečný kšeft, či naopak, duchamornou vědu se vzorci), ale na to bude ten grant.
Začnu na tom pracovat, jak říkala moje teta, některý týden po neděli. Budou-li znamení příznivá, pochopitelně.
Howgh!
MUStr. ThMgr. Milan Klapetek