Jednou z mých životních pracovních hypotéz (lidé tomu obvykle říkají „přesvědčení“ či „názor“, a přečasto dokonce vzletně „Pravda“) je, že nejinspirativnější a nejpřiměřenější koncept člověkova obrazu životní reality představuje opereta. On ten obraz reality, jak by bylo dobré si ujasnit, ani tak nějakou realitu nezobrazuje, nýbrž spíše vytváří. Člověk, který si jako model jsoucna nastaví absurdní drama bude žít v jakémsi stálém kafkovském děsu z toho, co za nesmyslnou pohromu přijde ze Zámku, člověk, který si nastaví jako svůj model horor, ten bude vidět všude úklady, přízraky a řetězy, a tak dále. Co si kdo „nastaví“, to má, a o tom je také obvykle přesvědčen, že „tak to je!“ a bude to vnucovat i druhým. Což o to, když si člověk udělá ve své vlastní hlavě strašidelný zámek, je to jeho věc, jenomže on ty běsy, kteří mu tam straší, bude vidět kolem sebe, a bude proti nim a s nimi zuřivě bojovat. I to by mohlo vzbuzovat spíše soucit, horší však je, že si ten zoufalec ty běsy s něčím konkrétním kolem sebe ztotožní, To můžete být klidně vy, ale obvykle to musí být něco většího, jako pan starosta, úřady a nejlépe sám pan král nebo někdo nebo něco v takové výši. Pak teprve ti jeho běsi mají formát a ten zoufalec může být právem sám na sebe hrd!
Jak jsem však již předeslal, já jsem si obraz světa kolem sebe nenamaloval ani podle Kafky, ani podle Hitchcocka, ale spíše podle Nedbala či Lehára, neboť je to opereta! Je to právě opereta, ve které vidím vyjádřena základní paradigmata života, i jeho základní schéma, až po naději v dobré společné finále. Jako vzorce, užitečné pro pochopení života, mohou sloužit i mnohé z oněch scén a scének, kterým obvykle diváci hlubší význam nepřikládají, což je škoda. Hlavně jejich. Jedna z takových scének je v krásné operetě Cikánský baron, a o tu se právě teď s vámi chci podělit. Ta scénka vypadá asi takto: do městečka přijedou verbíři, verbující na vojnu. Hraje k tomu muzika, je veselo a velitel této rekrutační jednotky, kníže Homonay, rozdává poháry s vínem každému, kdo jen vztáhne ruku, a ještě si s ním přiťukne. Dostavivší se chasníci se nikterak neupejpají a víno teče proudem. Když je vše tak asi v nejlepším, kníže Homonay gestem utiší hudbu a k již rozjařeným chasníkům, kteří se na to přišli dle svého mínění pouze nezávazně podívat, pronese asi tuto řeč: „Vážení přítomní, nadešla chvíle, abych vám řekl, jak to při takovém verbování chodí. Měl jsem vám to možná říci hned na začátku, ale to by pak už pro vás možná nebylo tak zajímavé. Tedy, při verbování je to tak, že kdo se napije verbířského vína, stává se rekrutem a je odveden do armády“ A pak je to už na vojácích oné verbířské jednotky, aby všechny takto nastalé a z onoho náhlého obratu dosti dezorientované rekruty rychle pochytali, seřadili do trochu vrávorajícího a mátožného trojstupu a odvedli do kasáren k dalšímu odborně vojenskému zpracování a kultivaci, která z nich má teprve udělat lidi, tedy vojáky.
Tak nějak to totiž v životě chodí, a pokud to vezmeme na vědomí, může to mít mnoho pozitivních či zajímavých dopadů. Lidská společnost je v celých svých dějinách operetně oživována různými hordami, tlupami, stranami a armádami, vedoucími mezi sebou více méně nepřetržitý tu zuřivější, tu mírnější boj. O tom, zda daný člověk bude na straně žlutých či fialových, strakatých či linkovaných, špičatých či kulovitých, což může být v některé fázi té operety zásadní věc, o tom naprosto nerozhoduje člověk nějakým svým vědomým přihlášením se k těm či oněm, kterému by předcházelo posouzení situace a zralá úvaha (jak on vám to bude asi tvrdit), nýbrž je to spíše tak, jako se to stalo na té návsi. Lze říci přímo, že k tomu, kde a za koho bude ten chasník bojovat, přijde jako ten pověstný slepý k houslím. Buď se jednoduše narodí v rajonu jednoho nebo druhého verbíře, a nebo se někde nezávazně myšlenkově či jinak osvěží, a je to! Tato okolnost by možná měla být poněkud více vzata na vědomí. Kdybych se narodil o vesnici, co, o vesnici, o pouhou jednu chalupu dále, byl bych někde úplně jinde! Spravedlivá věc by pro mne byla v tom, co se mně teď jeví jako nenáležitost, bezpráví a šílenství! A narodit se o dvě vesnice dál, to bych tomu, co mám teď sám v hlavě, možná vůbec ani nerozuměl. Jsme aktéři divadelního kusu, ve kterém naše postavení a role je věcí, do které máme dost malou možnost zasáhnout. Operetně legrační prvek je tedy pak už v tom, že takřka každý s tou svou rolí tak pevně sroste, že si, blázen, myslí, že je to on sám.
V operetě jsou důležitým prvkem společná zpěvná čísla, ve kterých se, bez ohledu na ostatní děj, všichni drží jedněch not a jednoho textu. To je krásná a vzácná chvíle, kdy bez ohledu na logiku děje a přesto programově „vypadnou z role“ a dávají tím najevo své společné vědomí sounáležitosti, rolí pouze dočasně a částečně změněné či uchvácené, resp. potlačené. V životě se něco takového stává vzácně, ale stává se. Bylo to třeba setkání vojáků obou bojujících stran o Vánocích, které se k nelibosti manažerů války odehrálo na východní i západní frontě I. světové války. Tam na východní frontě mezi nimi byl i můj děda, a byl to pro něj, podle jeho vyprávění, velmi silný zážitek. Proč by měl někdo po někom střílet jen proto, že se narodil o pár humen dál? Nebo proto, že do naší vsi přišli jiní verbíři než do té vaší? To je ta otázka, která je kdesi v pozadí skryta v oné malé epizodce této roztomilé operetky.
„Člověk má přesvědčení dříve, než se přesvědčí“ říká brněnský myslitel František Vymazal. „Poznej sama sebe“ je pak dávná řecká moudrost, která byla napsána nad veřejemi Delfské věštírny. Poznat sama sebe znamená ovšem i poznat zdroje, kořeny a příčiny toho, proč jsem já právě v tom táboře, ve kterém jsem, a ne v tom, který je tam o kousek dál, se kterým na sebe navzájem házíme šutry (to v tom nejlepším případě). Poznání sebe sama znamená rozeznat a vnímat všechny ty nepatrné determinanty, které se spolu slily a propojily a vyústily v to, že jsem tam, kde jsem. Ale stačilo v určitou chvíli potkat jiného člověka či být jinde než kde jsem byl, a všechno by bylo jinak. Ten člověk, který tam na druhé straně stojí proti mně a míří na mne, ten to sice asi neví, ale on je na tom stejně jako já.
Co z toho všeho vyplývá, a to z hlediska mého operetního konceptu? To, že ty rekruty pak odvedli a udělali z nich vojáky, to je součást operetního děje. Skoro bych řekl, že je to v pořádku, i když toto slovo se sem nějak nehodí. To je Řád. Řád určil, kde se narodím, Řád určil, kde budu, kudy půjdu a koho potkám. Řád po mně i tím mnohdy žádá, abych na té straně, na kterou mne poslal, bojoval, ale operetně – i když na tom jevišti budu někoho škrtit, bude to „jako!“ Mám to hrát s vědomím, že ten budoucí vývoj nepíšeme my tam na tom jevišti, ale že to napsal autor a řídí to pan Režisér, a že to celé hlavně má být radostné a povznášející a že se i s těmi, kteří teď stojí proti nám sejdeme (k té roli tam přišli stejně jako já) při společném radostném finále a děkovačce, takže není naprosto cílem je pozabíjet, ale jde o to, aby to bylo napínavé, veselé, poučné, zkrátka k dívání, a aby všichni odcházeli domů o něco šťastnější, o něco lepší. A i když se v některém obraze té operety budeme těžce hádat, divák si má odnést vědomí, že i takové situace směřují a mají směřovat k onomu radostnému společnému finále.
Tak bych tedy asi popsal to vidění světa, které v něm vidí a do něj vkládá logika operety. A teď se mně jistě zeptáte (pozor, máte to v textu!), musí-li to tak vidět všichni. Naprosto ne, to by nebyla opereta! Jako do pašijových her patří opravdově zahraný Pilát a Jidáš, tak do operety našeho života patří rozhněvaný mladý muž, který bere svoji roli smrtelně vážně a je schopen vás uškrtit doopravdy. Je to takový režijní záměr, oni by to začínající herci jinak než „doopravdy“ pořádně nezahráli, a takový skutečně a doopravdy rozhněvaný demonstrant proti koronaviru je ještě větší sranda, než kdyby to pouze pro pobavení hrál. Těch pár, kteří ví, že je to opereta, ti si prostě musí dávat pozor a když je potřeba a možnost, tak ty blázny krotit. Je za to i určitý malý příplatek. Svět je opeteta! Ono by se to mělo lidem říci hned na začátku, ale ono by to pro někoho pak nebylo tak zajímavé a leckdo by to stejně nepochopil.