Tři opory životní rovnováhy

            Co je to? Ano, co je to strécovství, to je ta otázka, která musí být zodpovězena ze všeho nejdříve. Strécovství je fenomén, který může být definován asi 26 zcela odlišnými způsoby, přičemž každá z těchto definic bude ještě výstižnější, než ty ostatní. Strécovství je založeno na třech základních hodnotách. Ta trojka se nám bude často opakovat a i to má dobrý důvod. Jednak, rovina je dána třemi body, a potom, ony tři pojmy si je schopen zapamatovat i ten zasloužilý stréc, kterému již Alzheimer okusuje paměť. Ony tři orientační body jsou tyto:

UMĚNÍ – LIDSKOST – HUMOR

Třetí dimenze, humor, není ve vzdělání programově pojata vůbec, a je pouze nahodilým vkladem, který tu a tam ze svého vlastního pokladu přinese jednotlivý pedagog. Velkomoravská univerzita strécovská, jak to bylo vyjádřeno v „Inaugurální adrese strécovské filosofie“ samotným věčným strécem rechtorem a zakladatelem FMS Rudou Zavadilem, důsledně dbá na to, aby tyto tři dimenze byly vždy v náležitých proporcích pospolu, protože tam, kde chybí z těchto dimenzí a mohutností byť i pouze jedna jediná, tam jakoby nebyla přítomna žádná. Strécovství nepředstavuje ve své podstatě žádný další k nepřehledné krabici různých světových názorů. Strécovství je způsob pochopení svého vlastního přesvědčení, a to v duchu výroku jednoho z brněnských klasiků strécovského myšlení – Františka Vymazala. Ten tuto okolnost vyjádřil takto: „Nezajímají mne tvoje názory, ale to, co z tebe dělají“. Jedním z globálních problémů lidstva je totiž nikoliv existence různých a nesmiřitelných obrazů světa, nýbrž jejich nestrécovské pochopení, uchopení a aplikace. Je to v jistém smyslu dáno chorobnou jednodimenzionalitou naší kultury, ve které je fatální konflikt již pouze nepatrně se lišících myšlenek neodvratným následkem.

Po 43 letech své existence se Velkomoravská univezita strécovská a tetinská natolik vnitřně vykrystalizovala a vyprofilovala, že může zodpovědně vystoupit ze svých bran a nabídnout své hodnoty veřejnosti. Jde o to, že svět je ve stavu, který volá po zásahu  – už dávno to vyjádřil pan Kohn – Židé válčí, Němci kšeftují a Čína půjčuje peníze Americe. To samozřejmě není zdaleka všechno a také nejsme jediní, kteří si troufají přijít s projektem nápravy. Strécovská metoda se ovšem od všech dosud použitých zásadně liší. Jsou totiž dva výchozí modely pro jakoukoliv ozdravnou a nápravnou akci – přesně řečeno, je doposud pouze jeden, ten druhý přináší strécovství.

            V čem spočívá onen běžně používaný model? Je to model, který lze nazvat „Augiášův chlév“.  Tato koncepce má svůj předobraz v jedné Heraklově práci, kterou bylo vyčištění chlévů krále Augiáše. Hearakles stál před problémem takové podoby, která se vyskytuje právě pouze ve chlévě. Nápravný akt zde spočívá jasně definovaně v odstranění nenáležitého, čímž se zjeví a obnaží jím zakryté náležité a žádoucí, čímž je hotovo. Ano, i kydání hnoje, tuto činnost jinak navýsost filosofickou, jsem zkusil, a vím tedy o čem mluvím. Jde o to, že vidle dají jasně vědět, kdy pronikly k pevné půdě podlahy chléva. Hranice mezi hnojem a touto pevnou půdou je celkem jasná a nezpochybnitelná. V životě lidské společnosti je tato situace i tento přístup, zvaný též „radikální“ sotva použitelný. Dobro a zlo takto jasně oddělené vystupují pouze v celkem úpadkovém černobílém manichejském myšlení. Strécovská filosofie přichází s doplňujícím konceptem, který lze nazvat „guláš“, případně „polévka“.

            V čem spočívá tento model? Tento model přistupuje k životním realitám podobně, jako mistr kuchař k polévce či guláši, který právě na plotně vaří. Model „guláš“ se od modelu „Augiášův chlév“ liší tím, že nedefinuje obsah hrnce v pojmech dobro – zlo, nýbrž je zaměřen na vyváženost jednotlivých komponent. Ono totiž z onoho hrnce nelze nic „odstranit“. Kuchař po ochutnání řeší problém v této podobě: „Co to potřebuje?“ Ano, například v případě „přeslazenosti“ řeší kuchař věc nikoliv tím, že by sladkost z hrnce nějak odebral, což nelze (manichejec by ji ovšem prohlásil za zlo a chtěl by ji odstranit všechnu a navždy), nýbrž vlitím nebo vsypáním nějaké další ingredience se snaží ji do potřebné míry neutralizovat, případně takzvaně „přerazit“. To je jediná schůdná a konstruktivní cesta, odpovídající dávné moudrosti západní i východní.

Absence tohoto fenoménu teprve druhotně přináší problémy, mající viditelnou a definovatelnou povahu – od netolerance a náboženských fundamentalismů všech barev po nedostatek solidarity, nenasytnost a agresivitu. V hrnci západní kultury chybí něco, bez čeho lze říci, není výsledný produkt ani k snědku a může po něm být i špatně. Je pravda, že se kuchaři ve všech hradních a zámeckých kuchyních snaží tam sypat ingredience, které si v novověké umanutosti zvykli za zákonité předpoklady štěstí považovat, ale ony byly původně rovněž míněny pouze jako dochucovadlo a přísada, nikoliv „základ, a mělo se s nimi tedy zacházet jako se šafránem. Ani sama svoboda, ani laciná zábava, ani samo cestování či bohatství této omáčce samo o sobě chuť štěstí nedodá. Navíc se některé z těch přísad mezi sebou vysloveně tlučou, případně mohou vytvořit výbušnou směs, jak se běžně děje. Této omáčce chybí jedna přísada, kterou na několika místech světa objevili před průměrně dvěma až třemi tisíci let. Ty přísady byly sice do Evropy dovezeny, avšak vinou neodborného skladování a dávkování působily i ony tak, že po nich mohlo být spíše špatně.

            Onou přísadou je něco, co se v latinských receptech nazývá „conditio humana“ , čemuž lze česky rozumět asi takto: nezměnitelné předpoklady a souvislosti lidského života, místo člověka v univerzu, a tak podobně. Tuto ingredienci vnášely do mysli člověka dávné mýty, které člověk odvrhl, aby místo nich postavil něco, co mělo větší logos – náboženství a filosofii. Ona žádoucí ingredience v nich sice byla, ale právě to jsou ty přísady, které, jak bylo řečeno o pár řádků výše, poněkud zatuchly jako sůl, která pozbude slanosti, byly dobré tak na vyhození. A jsme bez nich. Naštěstí nezmizely beze stopy, a je možno je jak pozůstatků ve starých hrncích objevit a vzkřísit, ale je ještě jeden zdroj, který nám znamenitě pomohl:

            Genius Moravy. Ano, ano, fenomén strécovství je založen na jedinečném geniu loci, jakým oplývá Země moravská. Zejména Brno, ležící na rozhraní několika krajinných i etnografických oblastí, představuje místo, kde se tvořivé setkávání kultur vytváří podmínky, ne nepodobné těm, které byly v 6. stol. př.n.l. v Malé Asii, kde se, jak známo, zrodila filosofie. Samo Brno je vesměs osídleno lidmi, kteří sem z některého toho moravského kraje přišli, a nesou tedy i kus jeho moudrosti sebou – ať již zpěvnou radostnost Slovácka, písmáckou hloubavost Vysočiny, stoický klid a nadhled Hané, či dělnou rezistenci Valašska. A právě to jsou i ty složky onoho „základu“, který moderní evropský člověk kdysi zahodil, a který ve velkoměstech namnoze chybí vůbec.

            Definice problému: základní listiny, představující krystalizační jádro, kolem kterého vyrostla euroamerická kultura, deklarují právo člověka usilovat o štěstí, a to s povážlivým upřesněním: individuálně. Lze to pochopit – státně a církevně ordinované recepty byly neúčinkující a spíše povážlivě jednostranné, takže se staraly  spíše o štěstí pouhé části populace. K šťastnější budoucnosti, jak se na základě zvoleného modelu „Augiášův chlév“ soudilo, postačí „écrasez l´infame“, tedy „odstranit bezectnou“. Fungující model štěstí se měl dostavit, probudit a rozkvést sám od sebe, jak se říká na Hané, „sponte sua“. Když bude každý mít právo sám hledat svůj model štěstí, nebude žádného násilí a rozumní lidé si přece nezvolí nerozumný způsob. Z těchto předpokladů ovšem promlouvá povážlivá neznalost materiálu, který nese název „člověk“. V každém člověku je totiž bytostně zabydleno zvíře, divoch a dítě, a jejich představy o štěstí jsou schopny toho vedle nich se krčícího civilizovaného člověka v podmínkách lidské civilizace přivést v nejlepším případě do kriminálu. Jejich štěstí je v požitku, agresivitě, destruktivitě, případně v účelové stádnosti. Civilizovaný člověk se v podmínkách lidské civilizace musí zmoci natolik, aby ty tři brachy v sobě dílem zkrotil, dílem uspokojil nějakým relativně neškodným způsobem, a své štěstí vybudoval na zcela jiných základech. Jenomže o ten základ jde, a to je ono „conditio humana“.

            Civilizované usilování o štěstí se tedy paradoxně v současné době nalezne spíše v onom lidovém pojetí moudrosti, žijícím či dožívajícím na vesnici, zatímco města jsou spíše doménou oněch barbarsky divošských modelů. Nejde nám ovšem o to, něco odstraňovat, nýbrž jde pouze o to, onen guláš či polévku „dochutit“, a k tomu jsou tedy určeny tyto tři základy životní rovnováhy.

1. První základ – žádná staticky pojatá rovnováha není dosažitelná, neb není v povaze jsoucna. Moderní evropská civilizace je uhranuta představou „konečného vítězství“ něčeho, co nazývá pravdou, pokrokem, spravedlností, demokracií, komunismem, atd., atp. Jelikož nic takového nenastává, vnímá mysl disproporci mezi touto představou a realitou jako zdroj svého neklidu, na kterém se žádné civilizované štěstí nemůže uchytit. Jsoucno žádný jednoduchý statický stav ani nezná, a celý svět drží v relativní rovnováze dvojice polárních sil, jejichž hodnoty i vzájemné poměry se neustále mění a jsou motorem stejně neustálých změn. Projevuje se to v makro i mikroměřítku – člověk si dá v restauraci vepřo-knedlo-zelo, ale nikdy nebude všeho „akorát“.  Náprava bude spočívat v přiobjednání chybějící složky, to však vyvolá nerovnováhu přesně opačné povahy. Tak je tomu ovšem obvykle i v medicině, politice, ekonomice a jinde. Věci nepřicházejí včas, nýbrž z hlediska lidských představ vždy předčasně či pozdě, a pravidelně v míře, ne poměrné k všemu ostatnímu. Všechno na světě je jinak, než jak by si to člověk naporoučel. Nedostižně to vyjádřil anglický filosof Bertrand Russell: Všichni máme sklon si myslet, že svět se musí přizpůsobit našim předsudkům a představám. Opačný názor vyžaduje snahu myslet – a většina lidí by raději umřela, než myslela – což ve skutečnosti také činí. Zde fungující deficit běžného moderního myšlení lze také nazvat „poruchou vyššího smyslu pro orientaci“. Jde o to, že v oněch dávných látkách, na kterých vyrostly civilizace, byla vnímána zásadní odlišnost mezi bohy a smrtelníky – tedy lidmi. Smrtelník byl ovšem ex definitione omezen, protože dokonalost a plnost ve všem byla vyhrazena bohům. Sápal-li se člověk na hranici, která mu je dána, byla to „hybris“ neboli vzpoura, případně zpupnost. To je právě touha moderního člověka žít a zařídit se jako bůh, a to i tím, že by chtěl, aby se svět točil podle jeho představ. Byl k tomu, pravda, přiveden svými úspěchy v přírodních vědách ale tyto drobty vědění mu bohové milerádi nechali, protože to je to poslední co by si hlídali.

První základ životní rovnováhy spočívá v pokorném vědomí, že základní okolnosti lidského bytí nemá v rukou člověk. Když člověk toto připustí a s tím se srozumí, pak má k pocitu štěstí mnohem blíže než Titán, zoufale šturmující nebe. Právě tuto moudrost  jsem viděl na nespočtu venkovských stréců a pantátů, kteří i tehdy, kdy je potkalo něco, co by si sami nevybrali, to dokázali pochopit tak, že je to pro ně dobré a přímo potřebné.

2. Druhým základem životní rovnováhy je humor. Zde dochází k zvláštnímu klamu či sebeklamu – za humor je totiž považováno kdeco, a ponejvíce pak i něco, co s humorem, hodným tohoto vznešeného názvu, znamenajícího „šťáva“ má pramálo společného. Humor spočívá v tom, že člověk nepřisuzuje tomu, co je časné, dočasné a pomíjivé tzv. eternální dignitu. Česky srozumitelněji řečeno, nepřikládá tomu věčnou hodnotu. Když mně bude kdokoliv na zemi vykládat, jak vznikla krize na Ukrajině nebo proč či zda se potopila Atlantida, je to pro mne hlas a názor pomíjivého člověka, a nebudu se s ním ani hádat, ani mne to nevykolejí. Ano, humor znamená „nebrat věci vážně“, což naprosto neznamená je neslyšet, což neznamená nebrat to, co mně lidé říkají v jistém přiměřeném smyslu v úvahu, ale to je vše. Je to jakási hra, když se tvorové, jejichž poznání je omezeno, stejně jako jejich život, tváří, jako by něco věděli a dokonce byli nositeli pravdy. „Mladej pane, to nemyslíte vážně“, řekl by takovému zoufalci pantáta Váverků, a k tomu by mu naznačil, že on jeho výklady, stejně jako výklady jakéhokoliv jiného smrtelníka, vážně nebere. Bere to jako osobité žertování, na kterém může, nebo by dokonce mělo něco být, ale to je vše. Tak zůstávali oni vysočinští stréci v dokonalé rovnováze, i když s nimi život i úřady někdy podivně žertovaly. Brali to ovšem tolerantně, protože každý vtip se vždycky nepodaří. Krásným příkladem tohoto pojetí je jedna myšlenka německého přírodovědce a myslitele Georga Christofa Lichtenberga: „Pane Bože, odpusť mně ty malé šprýmy, které si dělám já z tebe, jakož i já ti odpouštím ty velké, které si děláš ty ze mě“. Jako teolog bych řekl, že právě toto je bytostně autentické pojetí života i víry. Je jistě důležitá otázka, jak je na tom s humorem náš národ. Obávám se, že navzdory našemu vlastnímu sebevědomí, opírající se o to, že zde přece vznikl Švejk, nikterak dobře. Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou v pravém slova smyslu humoristickým dílem – je to, jak kdosi trefně řekl, Kafkův Zámek, napsaný trochu jiným stylem. Navíc, sotva lze tuto hlavní postavu považovat za nějaký univerzální idol. Mimo to, v našem národu je mnohem početněji zastoupen úplně jiný typ z téže knihy – je jím nerudný omezený dogmatik a školomet poručík Dub. Náš národ považuje za humor něco, co má s filosofickým konceptem tohoto fenoménu pramálo společného – humorem není ani sžíravá politická, ani komunální satira, humorem není jízlivé dehonestující snižování a zesměšňování protivníků, humorem nejsou, bohužel, ani běžné  hospodské či kavárenské vtipy na ….(dosadit libovolně). Mnohem lépe jsou na tom s humorem jiné národy – humor židovský či anglosaský by nám mohl být dobrou školou.

Humor je laskavý způsob pochopení světa, při kterém je pomíjivým věcem, tvářícím se jako věčné, snímána jejich maska. Humor je zdravým odstupem k světu, pramenícím z vědomí jeho skutečného, tedy pouze relativního významu. Jakákoliv skutečnost na něm může být stejně dobře viděna jak jako tragédie, tak jako humoreska. Schopnost viděl věci oním druhým způsobem je jak zdrojem tolerance, tak i komunikačním kanálem, fungujícím mnohem lépe než hrozivě zvednuté ukazováky či pěsti. Terčem pravého humoru je vždy i daný člověk sám, neboť ani on sám sebe vážně nebere. Schopnost humoru je založena i na tom, že člověk ví, co je to vážnost. Proto prý mnoho humoristů pocházelo ze stavu duchovního. Humor a radost patřily dokonce původně k viditelným projevům zbožnosti.

3.    Třetí základ životní rovnováhy chybí, v čemž je jeho podstata.  Ano, po marném hledání jsme objevili tuto úžasnou realitu. K údělu smrtelníků patří i to neštěstí, že si ve svých představách mohou vysnít i to, na co nemají právo. Je to takový nevinný vtip, kterého se na nich bohové dopustili. Moudrý to ovšem je schopen prohlédnout, a tak ví, že bude vždy postrádat spoustu věcí, o kterých by se mohl jistým právem domnívat, že mu přísluší a má na ně právo, nebo snad dokonce i  nárok. Nemá. Sókratés to vyjádřil svým děkovným výkřikem na athénském tržišti, kde jeho oči viděly spoustu zboží, možná tolik, jak u Alberta: „Bohové, děkuji vám, že je tolik věcí, které nepotřebuji!!!“ Ano, jedním ze základů životní rovnováhy je schopnost moudré resignace, případně substituce, neboli náhrady. Je-li tato cesta neprůchodná, dost možná mně ji zahradili bohové, protože chtějí, abych šel jinudy. Ohlédnu-li se za svým vlastním životem, bylo to tak nesčetněkrát. Leckdy je nutno to chybějící nahradit něčím jiným, ve Švejkovi je řeč o velmi agilní drogerii, která nenechala nikoho odejít s prázdnou. Chtěl-li vzácný balsám kopaiva, dostal terpentýn a bylo také dobře. Člověk se ke štěstí bude moudře ubírat cestou minimalizace, nikoliv maximalizace svých nároků a potřeb. Takový člověk je nejen šťastnější, ale i lidsky i ekologicky bezpečnější. Je pochopitelné, že obchodní organizace by nám vědecky dokázaly pravý opak, ale to je starý vtip všech kramářů, který jim dopřejme k radosti.

Pravou podobou svobody je svoboda od věcí. Již staří stoikové upozornili na to, že všechno, včetně sebe samých, máme půjčeno, a máme být připraveni, že majitel to bude moci kdykoliv chtít zpět. Kořen všeho zla je milování peněz (to je v Bibli), a to již pro jejich nemilosrdnou zotročující moc, kterou nezastřou žádné ústavní orgie práv a svobod. Mít, jako bych neměl, a umět radovat se z mála – to je třetí základ životní rovnováhy, stejně pevný jako ty dva předcházející. Věřící se možná zeptají – kde se v těchto základech objevuje víra? Ve všech, přátelé, ve všech.

Evropská kultura je založena na právu k individuálnímu hledání štěstí. Proč ne, i z toho by bylo možno uvařit chutnou polévku. Jde pouze o to, jak bude rozuměno onomu „individuální“ a kde bude člověk hledat. Vrazí-li totiž člověk do hrnce to první, co ho napadne nebo se mu naskytne, nebude to nejspíše k jídlu a otrávíte sebe i druhé. Hledat své štěstí „individualisticky“, bez ohledů na ty kolem sebe, na ty za sebou i bez ohledu na to nad sebou, to je stejně dnes jako za Homéra šílená sebevražedná hybris, vzpoura či zpupnost. Není třeba ji zakazovat lidskými zákony, ta se potrestá sama. Bohové však stvořili člověka, aby byl šťasten, a vším potřebným ho k tomu vybavili. Jde pouze o to, aby respektoval hranice, dané smrtelníkům, a aby se lépe podíval, co mu v jejich okruhu úžasného bylo dáno.

            Vážení přátelé, Velkomoravská univerzita strécovská a tetínská vyplňuje v soustavě vzdělávání ono prázdné místo, ze kterého povstává onen zmíněný deficit. Uznejte sami, že tato látka by tímto způsobem nemohla být na žádném seriózním akademickém ústavu přednesena. Přesto to není nic zcela nového, v Platonově Akademii, v Aristotelově Lyceu, v Malovaném sloupořadí i v Káni Galilejské se mluvilo podobně.  To Evropa udělala z moudrosti duchamorné katedrové vědy, zatěžující paměť, stěží však osvěcující mysl. I v evropském myšlení lze ovšem nalézt nadějné náběhy, ze kterých na FMS rovněž vycházíme. Je to například „romantická věda“, která byla sice již dávno od kdekoho znectěna, avšak její přístup k světu, odmítající jednostranný pragmatický racionalismus, může být i dnes osvěžujícím pramenem.

            Na tomto světě je mnoho skutečností, které se nevejdou do přihrádek uznaných akademických disciplín, takže může vzniknout dojem, že neexistují a člověk se bez nich obejde. To bude patrně omyl, a té polévce proto něco chybí. I proto je tu Universitas Magnomoraviensis Straecorum Tetinarumque, aby to nejen na svět přinesla, ale přiměřeně do hrnce nasypala, a posléze i promíchala. A ono to bude opět k snědku!

            Radostné, romantické a čímsi nadsvětným naplněné Vánoce (či Svátky slunovratu nebo Saturnálie) Vám z celého srdce přeje  MUStr. ThMgr. Milan Klapetek!