Tuto celkem milou a vlídnou formuli znáte jistě z anglických detektivek. Říká to policejní komisař, když policista v neodmyslitelné věžovité helmě nasazuje zločinci pouta a odvádí ho do Toweru. Je to velice užitečná připomínka a poznámka. Ten padouch by měl ve svém vlastním zájmu vzít na vědomí, že i na to, o čem on sám si myslí, že mluví pouze v jeho prospěch, může mít Scotland Yard i soud náhled úplně opačný. U nás se to už sice při zatýkání prý říká rovněž, ale jelikož tradice demokracie není u nás ještě tak hluboko zakořeněna, běžně v životě se to říká jinak a jednodušeji: „Dejte si pozor na hubu!“ A když už jsme u toho, tak na Petrově, v hospodě ve Velkém Tresném jeden soused, Jára Bednářů řečený „Bedýnka“ říkává: „Drž hubu a nic se ti nestane!“ Všechny tyto dobře míněné a velice užitečné rady mají jednoho společného jmenovatele – co jeden myslí dobře, může být druhým pochopeno úplně jinak. Něco takového sice kdesi podvědomě tuší každý, ale je to okolnost tak zásadního významu, že si rozhodně zaslouží seriózní rozbor. Ona je to totiž nejen dobrá rada, ale i klíč k jedné doslova dějinotvorné zákonitosti, na kterou je dobré si posvítit, abychom o ni zbytečně na každém kroku nezakopávali.
Tedy – co jeden myslí dobře, a to docela poctivě a upřímně, to může a bude druhý vidět úplně jinak, a obvykle přesně opačně, a ani k tomu nebude potřebovat nějakou zlou vůli a úsilí. Samozřejmě, s jejich přispěním to jde ještě mnohem lépe. Na pozadí toho všeho je jedna přímo osudová vlastnost každého jsoucna, že může být posuzováno a viděno z mnoha úhlů a hledisek, a z každého se bude jevit jinak.
Cesta k tomuto seznání je naprosto trapně a banálně jednoduchá, ale možná že právě to je důvod, proč si po ní málokdo alespoň kousek vyšlápne. Vše je způsobeno naším „bodovým“ způsobem vidění a vnímání světa. Běžně tuto okolnost nijak nezohledňujeme, ale jak nějak to řekl Bertrand Russel: „představa možné objektivity je založena na představě, že je možné pozorování bez pozorovatele“ .Ten zakopaný pes je tedy v tom „pozorovateli“, který je vždycky z masa a kostí (jistě, v různém poměru) a vždycky stojí „někde“, a to znamená, že právě tam a ne někde jinde. Právě proto také vidí to, co je vidět z onoho místa, a nikoliv to, co je vidět z místa jiného.
Existuje spousta optických hříček, demonstrujících tuto zákonitost a propastnost odlišnosti, která může mezi pohledy ze dvou různých míst nastat. Jednu, velmi kuriózní, vidíte na obrázku. Jeden umělec si dal tu práci, že vidličky a nože které zbůhdarma skákaly po dvoře seskládal tak dokonalým způsobem, že dosáhl neuvěřitelného efektu. Z určitého bodu viděno to, co udělal, působí dokonalou iluzi motocyklu, což dokazuje onen stín, který to vrhá na podložku. Jenže odkudkoliv odjinud než z onoho místa je to chaos a zmatek. Jiný, stejně důmyslný příklad tohoto neuvěřitelného efektu vidíte na druhém obrázku – jeden vidí klavír, druhý vidí houslistu. A teď, babo raď, kdo má pravdu! Dlužno připomenout, že všechny tyto povedené hříčky nejsou nic proti tomu, co dovede lidem připravit život. Je to ostatně již v Bibli -tam kde v době některých izraelských králů současníci viděli prosperitu, internacionalitu a pokrok, tam proroci viděli rozklad mezilidských vztahů, způsobený tržním myšlením, a tím i počátek rozvratu. To je dáno odlišnými kritérii a hodnotovými, tedy odlišným úhlem pohledu.
Tato okolnost se do života člověka i lidské společnosti promítá nespočtem způsobů, a to někdy velmi citelně až bolestně. K výkladu tohoto fenoménu používám v rétorice obraz „vytýčení trasy dopravní spojnice dvou míst“, a protože jsem zatím neobjevil nic lepšího, použiji to i zde. Nuže, je usouzeno, že mezi městem A a městem B má být postavena silnice či železniční trať. To si vyberte sami. Kudy povede? Když se k tomu vyjádří ekonom, bude volit trasu co nejúspornější, což by nejspíše byla přímá spojnice, tedy přímka. Pak se ovšem zeptají dopravního inženýra, a ten bude vidět nutnost napoíení této komunikace na některý další uzel či uzly, aby měla smysl a aby přinesla co nejvíce užitku. To už teď ovšem naprosto nebude přímka, nýbrž nějaké S nebo Z. Pak přijde ke slovu ekolog a nad oběma návrhy spráskne ruce. To přece ne! Zde je sídliště hrdličky květované, a to jediné ve Střední Evropě! A tam je biotop svlačce žíhaného, který je na vyhynutí! Pojedete-li tam buldozerem, lehneme si mu do cesty! A tu trať namaluje úplně jinak, bude to opět nějaké mnohonásobné S, ale úplně, úplně jiné, než to minulé. A pak by přišel krajinný ochranář, a opět by se o něj při pohledu na všechny ty návrhy pokoušely mdloby, protože přece nepovedete trať jedinečnou scenérií jednoho z mála přírodních amfiteátrů tohoto údolíčka, a zde, ty malebné louky narušit, to je barbarství hotové! Bylo by možno ptát se i dalších, a přineslo by to další a další návrhy a komplikace. Má-li být nakonec ta spojnice postavena, bude to možné pouze za tu cenu, že všichni tito experti různou měrou přiměřeně „uhnou“ nebo zamhouří oko. Ve výsledném řešení v trase, která bude nakonec nějakým moudrým koordinátorem zvolena a navržena, budou přiměřeným dílem vzaty v úvahu všechny relevantní aspekty. Ono „optimum“, tedy nejlepší řešení ovšem nebude „dokonalé“ a tím méně optimální ani ekonomicky, ani dopravně-inženýrsky, ani ekologicky, ani krajinně ochranářsky! Právem tedy mohou být nespokojeni všichni, a stoupenci „jednoho aspektu“ mohou právem řvát, že se zrodil „kočkopes“! A je to sice naprosto absurdní, ale u nás možné, že všichni ti experti podepíší společně petici o neudržitelnosti toho projektu….
A tak je to, miláčkové, se vším! Člověk má ovšem vrozenou a sebezáchovnou tendenci tuto skutečnost nevnímat. Odborně se tomu říká „monismus“ nebo „redukcionismus“ a znamená to jediné – ze všech těch rozporných aspektů jakékoliv situace či problému člověk vnímá a bere v úvahu pouze jeden jediný, obvykle ten nejjednodušší a nejsnáze vyčíslitelný, nebo ten, kterému rozumí, a má pokoj. Všechno je přece úplně jednoduché! Brněnský myslitel František Vymazal právem říká: „Zvážíš-li všechno ze všech stran, nevíš už teprve nic!“ Když člověk myslí v souřadnicích jedné hodnoty, jednoho aspektu, jednoho zájmu, je všechno jasné a jednoduché a může se hned pustit do díla. A „prostý člověk“ to tak obvykle má. Při spojení „prostý člověk“ se mně vždy vybaví, že se dříve nikterak nerozlišovalo „prostý“ a „sprostý“. Na tom něco je, prapůvodcem sprostoty, kterou prostí lidé jednoho aspektu vykřikují na demonstracích, je jejich nesvatá prostota, která se docela klidně snáší i s akademickým titulem. Ta silnice by přece mohla být úplně rovná, proč jsou tam, kurva, ty zákruty? Který blbec to navrhoval? Ono být schopen uvažovat a myslet ve více než jednom aspektu je mnohem náročnější. Vy totiž najednou potřebujete součástku, které se odborně říká „řadič“. Ten řadič totiž musí rozhodnout, jak a do jaké míry vezmete zřetel na onen každý jednotlivý aspekt, v čem a do jaké míry mu vyhovíte. Ten řadič je cosi zcela zvláštního, co si ta prostá mysl může zcela odpustit. V tom řadiči musí být program, kterým bude respekt k nějaké etické hodnotě (např. udržitelný rozvoj) a ta hodnota musí být v onom hledání proporcí respektována a uplatněna. Roli tam hraje i časový horizont a případně i další náboženské, filosofické či etické zřetele. Činnost takového řadiče, majícího rozhodnout o míře respektu k jednotlivým relevantním aspektům nebude nikdy matematicky kvantifikovatelná, protože musí brát v úvahu i hodnoty neměřitelné a nevažitelné. Ten řadič, to je v podstatě Moudrost. Pouze pro připomenutí – žádnou významnou korelaci, tedy souvislost, mezi Moudrostí a vzděláním se ani vědcům z Massaschusettského technologického institutu dosud nepodařilo prokázat! Výsledek moudrého zvážení všech aspektů nebude nikdy tak jednoznačně a přesvědčivě „správný“, aby ho na první pohled pochopil i každý blbec, pardon, buďme politicky korektní, každý občan, tedy i já. Není asi divu, že pro dráhu politickou se kdysi aristokrat připravoval studiem a výchovou už od dětství, a kancléř Bismarck má zřejmě pravdu, když říká, že není možno domnívat se, čekat a předpokládat, že by poddanská mysl mohla a měla pochopit (a tedy „odsouhlasit“) všechna rozhodnutí vrchnosti. Poddanská mysl vidí věci vždy ze svého místa a to limituje její obzor, zatímco vrchnost by měla ze samé své podstaty a ex definitione vnímat vše v nejširším kontextu a ze všech závažných hledisek, o kterých poddaný nemá ani tušení. Skoro bych to řekl tak – pokud by rozhodnutí vrchnosti souhlasilo s tím, k čemu dojdu na základě svého obzoru a svých vědomostí já, pak bych byl hluboce zneklidněn, a pojal bych podezření, že něco není v pořádku. Naštěstí si nepamatuji, že by se to někdy v nějaké výraznější míře stalo.
Mnohoaspektovost našeho bytí je součástí našeho lidského údělu (conditio humana), součástí, ne dosti vážně vzatou na vědomí a respektovanou. Vyplývá z ní mnoho a mnohé. Jednak především to, že i to, co řeknete ze svého nejhlubšího přesvědčení a s nejlepším vědomím i svědomím, i to může být vždy z nějakého hlediska shledáno být mylné a nepatřičné, a použito proti vám. To když se člověku stane, zůstane nechápavě a bezradně stát. Měli mu to sice říci už v mateřské školce, ale dnes je to tak, že se to člověk nemusí dozvědět ani na Sorboně. Naše kultura si totiž pro zjednodušení svého myšlení tento aspekt prostě škrtla. Neštymuje totiž s jejím mechanisticky kalkulačním myšlením. Dalším následkem je to, že si poddaní jakýkoliv nesoulad svých náhledů s vrchnostenským rozhodnutím automaticky vykládají jako přinejmenším její (ne svoji!) nekompetenci, ale ještě častěji, v rámci české národní ublíženosti, jako záměrný útok na sebe, na svoji svobodu a práva atp. Proč jsou na té silnici ty zbytečné zákruty!? Ono těm demonstrantům proti té jakékoliv navržené trase asi nikdy nedojde, že kdyby o tom, kudy povede, měli teď oni na tom rynku sami rozhodnout, poperou a pozabíjejí se mezi sebou.
A to je další aspekt naší lidské pozemské existence………..